Den 13 – Sobota

Den poslední a tudíš závěrečný.

Vstávání a dnešní plán je volný, začínáme čuměním na trpaslíka a čtením knížek. Spali sme tak 4 hodiny. Na oběd jedem do mekáče, abychom zjistili, jestli tady nechutná jinak, než u nás. Je skoro stejný, jen vetší porce za míň peněz. Pak jedem domů a sčítáme prachy, kdo kolik komu visí a ták. Pin s Michalem se jdou ostříhat k místnímu střihači a vracejí se s dětskou tvářičkou a pin s vlasama, že mě popadá hurónský smích. Ostříhal ho jako všechny indiány co sem viděl na krásnou patku doprostřed čela. Hned ho fotím, protože to už asi nikdy neuvidím. Večer jedem do Libanon restaurant, kde jsme byli poprvé a dáváme si poslední hody a vůbec se nerozpakujeme si objednat i blbosti. Po jídle už jen balení, přebalení stanu z mokra do sucha, a já musím několikrát dosednout na kufr, aby získal zavřený tvar.

Po dvanácté sedáme do auta a jedem na letiště, kde po americku objímáme petra a se slzami v očích se loučíme s ním a skleníkovým efektem této země. Nástup do letadla, večeře a pak tři hodiny spánku natažených na třech sedačkách letadla. V Istanbulu sme v pul osmé a další spoj letí v pul dvanácté. Takže si najdem opuštěné sedačky a pokračujeme ve spánku, což moc nejde a mě vypadne telefon z kapsy. Netuším, jak dlouho ležel pode mnou na zemi, ale mám ho. Pinďa to lenošení nevydržel a šel si dát kafe a pivo, dokopy za 13 éček, takže sem ho musel vysmát. Ještě stihnem pokořit jednu celou hru na telefonu a nastupujem do letadla, které má už spoždění a my stojíme stále před odbavením. Dva lidi za mnou stoji zlatá Špotáková a vypráví, jaké to je na olympiádě. O podpisy si neříkáme. Turkům všechno děsně trvá a tak nabíráme spoždění asi půl hodiny. Včetně nějaký báby, co má zlomenou nohu, což nenahlásila a snaží se tak na palubu propašovat invalidní vozík. To se po několika minutové hádce nedaří a babka ( celá v černém, i s vočima ) se belhá 3 metry namísto kde má sedět a vozík putuje ke kufrům. Já šel hned za ní, takže sem to měl pěkně z první ruky a kapitán nám vše vysvětlil.
Hodinka a půl letu do čech a sme doma. A že to byl výlet, viďte 🙂