Výlet do Ománu (10.)

Den 10 – Středa

V noci děsně fouká, takže se stan ze dvou stran zmenšil a ani já se do něj nevejdu a plachta mě mlátí do hlavy a nohou.
Nicměně nás ráno čeká slunečné, vedle šumícího moře, které si nedalo přes noc ani na chvíli pauzu. Snídáme věci z marketu, a jdem si dát ranní koupel ve vlnách, které jsou sice menší než včera, ale i tak to de. Nějakou chvíli blbnem ve vodě a pak se jede za dalšími zajímavostmi jižního ománu. Cesta která nás má dovést k díře v zemi, co je přírodně udělaná a má dolu 220 metrů, je po něčem, co je zavřené, protože to předělává. Chvilku řidič váhá a pak objíždíme ceduli a po hodně strmých serpetnýnách, drceného kamene, stoupáme od moře do zelených hor. Pohledy jsou to opravdu užasné, protože je všechno úplně zelené, jako v záběrech z větnamské džungle.


Takže stavíme a fotíme si to tam. Jak dojedem nahoru, tak se otvírají zelené louky se stromy, kde se pasou velbloudi a krávy. Těch krav je opravdu hodně, nejvíc na silnicích kde nechávají opravdu hodně, opravdu velkých hoven. Netrvá dlouho a podběhy auta jsou plné voňavých věcí, někdy ještě teplých. S tím je spjato množství much, odpovídající Petrově chatě při naší návštěvě. Nesmí se stát s otevřenými okny. Občas ale musíme zastavit a rozehnat líně se povalující krávy klaksonem a najížděním. Prostě si leží na zemi a čumí na nás, dokud k nim nepřijedem na metr, a pak se v komicky pomalém spěchu zvedají a uhejbají se. Velbloudi se zase nenechají krmit z ruky a šťavnaté lístky nabídnuté petrem odmítají a se zdviženým nosem jdou radějí okusovat pichlavé trní okolo. Ale sejně to zkoušíme, když to jde, se stále steným výsledkem. Probíhají teorie, do kdyby velbloud jedl chmel, a do hrbu by se mu vrazila pípa …. je vidět, že pivo nám opravdu chybí. K díře dorazíme napodruhé, dolu není vidět, neb vyhlídka je udělaná tak nějak jinak. Ale ďoura to je vskutku vobrovská.

Další zajímavost nás čeká někde totálně v prdeli, snad až uprostřed pouště, každopádně docela daleko. Takže nastavujem tempíčko malinko rychlejší. Zeleň se postupně ztrácí a mění se v kamení a písek. Až se dostanem na hlavní tah, mezi severem a jihem ománu, silnice dlouhá 1000 km. Z ní vede obočka na, řekl bych prašnou silnici v rámci pouště ( směs kamení a písku ), vyježděnou do relativně placata. Normální člověk by na ní jel tak šedesát, ale my máme naspěch, tak jedem sto až stodvacet. Výsledek je, že tlumiče mají neůměrně velké množství práce a dost často nezvládají géčka a my vzadu lítáme ke stropu. Cesta tam, podle cedule je 74 km, což jsem zezačátku považoval za ftip, a nemožný, aby to auto vydrželo. Ale když se pul hodiny terén nemělnil, tak sem rezignoval a jen se koukal na díry, které byly vetší a už sem tak tušil, která nás vyhodí ze sedačky a kterou poberou tlumiče. Zastavili sme na chcací pauzu, a na zkoušku, jak je venku. Neskutečný vedro, ale pekelný, dopoledne jsme vyjížděli z příjemných 22°C a tady muselo byt hodně přez čtyřicet. Klima jela naplno a okolo byly jen dráty elektického vedení. Bylo by docela ftipný, kdyby teď auto nechtělo jet. Děláme fotky na cestě, která se ztrácí v dáli v tetelícím se vzduchu a sedáme zpátky do klimy. Po osmdesáti kilometrech to otáčíme a jedem se zeptat, kde to jako je, na benzínku uprostřed pouště. Dostane se nám od 5-ti lidi pět různých názoru na cestu a směr, až se nakonec většina shodne na zpátky a doleva. Kupujem vody a pepsi, jakože kšeft pro ně, a jedem tam, kam řekli a co sme považovali při cestě sem, za „to nemůže být ono“ ( krom mě, který si přál ať už tam sme, a nebo asfalt ). Z místa se vyklubalo staré opevnění, do kterého nasypalo prachy UNESCO aby to tam odkryli, zakonzerovali a osadili cedulema, kde co bylo a jak to tam vypadalo. Jen připomínám, že je stále ukrutný vedro a deset minut mimo auto je docela namáhavých. Okolo pevnosti je malinakatá vesnice, s posádkou vojáků, rostou tady i palmy a okolo jsou zavlažovací systémy, protože se v ruinách nachází voda. Čtem si cedule a jdem dolu pod menší skálu se kouknout k pramenu. Je to betonová chodba do zemně, kam vedou trubky a čím sme níž, tím je tam větší smrad. Chodba končí tmou, kterou osvětluje jen pindův blesk na foťáku – pohled nic moc, smrad moc, tak balíme a jedem 74 km zpátky po cestě/necestě. Na hopsající cestě pinda nepochopitelně usne a tvrdí, že je to uspávací, jako na horské dráze. Podle mě kecá. Na asfaltu si všichni ulevíme, jak je to najedou rovně a svištíme zpátky přes hory do Salalah a pak západně, někam na přespání. V příšeří dojíždíme k benzínce, za kterou si vyhlédnem spaní v palmovém háji s travičkou. A naproti si vyhlédneme restauračku s jídlem a šíšou. Pěkně se najíme, zahulíme a potmě jdem hledat spaní. Malinko se to nedaří a z palmového háje se vyklube oplocená obora, takže chvilku pátráme autem jen tak po skalnatém kopci, až nakonec nacházíme plácek, odsouhlasený těma, co nemají nafukovací karimatky. Uleháme a po dnešních ujetých 360 km spíme spánkem vydrncaným.

2 komentáře na „Výlet do Ománu (10.)“

Komentáře jsou uzavřeny.