Den 01 – cesta do Ománu

11.8.2008 11:32 Volá wolouk, abych se už chystal, ze sou na budějárně at na me nemusi čekat. Dosedám na kufr a snažím se odhadnou váhu, do letadla je pry povoleno 25 Kg, což sem určitě přesáhl ale o kolik to nevim, váhu nevedu.

Uklidňuje mě, že když tak ulehčím o notebook a dva packy plzní rovnou na letišti. Nastupuju do scouta a jedem směr OMÁN za petrem. Pro me to bude vůbec první let letadlem, však věk už na to mám. Navigujem Pinďovýho tatíka na letiště kde vjedem napřed někam, kam nás to nepustí, ale napodruhé už se to podaří a vysazuje nás na parkovišti s 15 min free časem. Oba dva si zavazadlo nesou, jen já ho s obtížemi táhnu zasebou. Zkušený woblouk, matador létání, ihned odhalí co a jak, a sme na ček-in-nu kde nám berou zavazadla a dávají letenky. Wobloukovo váží směšných 8 kg ( tipujem vatu a slipy only ), pin si vše doma převážil a je nervózní, že mu kufr váží 26 kilo. Když dám kufr na pás, naskočí 32.2 Kg. Ozvalo se jen „tyvole“ ale pani to polepuje červenou cedulkou HEAVY s nápisem 32 a odjíždí kamsi dohajzlu. Prej je to ještě dobrý.

Tak z půlky čekám, že už ho neuvidim, protože si nedokážu představit, jak směsice turků a ománců by něco dokázala dopravit o 6tis kilometů dál, aniž by se to neztratilo. Moje chyba byla, že sem v tom nechal ještě notebook, který sem tam ze zoufalství dal, aby se ten kufr vůbec zaplnil. Ze stejného důvdu ještě druhá karimatka a ty piva, deka a dva ručníky … proste kufr velkej/těžkej jako prase. Jdem na pasovku, kde policista-ouředník důležitě koukne do pasu s letenkou, a jen prohodí „hmmm“ zabzučí cosi, a můžem tam, kde nas čeká hodina a půl nudy s přemrštěnejma cenama. Máme chuť na plzničku, ale 135 kč za jednu, se nám dávat nechce, tak kupujem plechy ( plzně ) za 48. Dopijem pivsoně, ty dva si u toho čtou knižky, a jde se do letadla – AIRBUS 321 vypadá nově a vše funguje. Pinďa se těší jak to bude házet a že já budu blejt, wobl nás ignoruje a čte si EURO. Normální start, pak nahoru a pak už to jen hučí – docela nuda. Za 20 min probíhá jídlo ( docela to de, dávám PASTA + pivo, maj ještě „čikn“ )
Do Istanbulu to trvá 1 hod 40 min a je to asi 1450 Km. Dosedáme něco okolo 17:50 místního času ( +1 ) a jdem na obchůzku krámů. Nic moc a tak zapadáme do jednoho, kde sme našli točený pivo. Řikáme tři bira ala spina dostaneme ( já a pin ) klasicky 0,5 EFES ( turecká obdoba našeho piva ) a woblouk 0,7 EFES, nikdo nevíme proč, asi nebyly sklenice, alemá to dražší. Chvíli se dohadujem, kolik je tureckejch 13,5 na eura a pak na naše, u toho surfujem po netu zadara. Rozsekne nás pak pan čišník a piva sou za 8 E a michalovo za 10 . Lepší ceny než u nás. Pinďa ještě stihne vyhrát hru na hádaní karet, o to, kdo bude spát na karimatce. Ze slavného JES a rukama nad hlavou, se stane jen „aha, takže sem to prohrál“ – někdy mu to dochází velmi rychle  Balíme a jdem si sednout k odbavení do letadla. Venku je 27°C a je 19:20. Pozorujem šrumec a hrajem prší. Pak si ty dva pak čtou a já zas čumim jak to tady chodí. Necháme se odbavit a koukáme se z oken, jak se nám nakládají kufry do letadla. To by, podle mě, neměl nikdo vidět. Průměrně kufry hází tak z půl metru výšky, předpokládám i to moje, který sem marně vyhlížel. Pinďa zase poznává ten svůj kufr všude. Najednou z pásu upadne batoh, a obsluha si toho nevšímá a dál se pokračuje v práci. Pak to někdo okoukne, a nechává to zatím tak. Jinej týpek k tomu batohu přichází, ale jen ho volným krokem mine. Když nakládání skoro končí, tak ho někdo sebere a nakonec bágl vjede do letadla. Pak nastane strašný zmatek, jak se bábušky strkaj do letadla a všude jsou mraky dětí. Vlejzáme do letadla, BOEING 737. Vnitřek stejný jako předtím, akorat trochu jiný. Vzlet v pohodě a pak jen hučení. Dostáváme buráky a pivo. Letuška přichází s dotezem, jestli meat or pasta, takže si všichni dáváme nějakou mletou ovec a pivo. Docela to jde a sníme všechno. Shodujem se, že kdyby takhle vařili v ománu, tak tech 14 dni přežijem. Pinda chce ještě dalsí vodu k pití, ale pani mu řiká že už jednu má, pak ho ignoruje a jde dál. V telce se rozjíždí nějaký film a ty dva si čtou. Sere mě to, tak pinďa vytahuje PDA a čumíme na simpsny. To mě poměrně uklimbá a zkouším nápad usnout. Po mnoha marných pokusech, to vzdávám, protože přez sedačky, prostor a tak dále, to prostě nejde, ale to sme už za Dubaji. Ač se mě moc nechtělo. musel sem si vyzkoušet záchod v ledale, ale na sraní to fakt není, strašnej bordel a všude kapky čehosi. Dosedáme v Muscatu v 2:15, pod domorodcem je neskutečnej bordel a pani v černém vedle zhluboka oddechuje do pytlíku na blití. Vystupujeme z letadla do prádelny -> vedro – vlhko – smrad z ryb. Autobus nás odveze asi 20 metrů k terminálu, kde už frčí klimoška. Napřed si jdem koupit víza a pak si necháme se orazítkovat pasy. To dělají dva lidi v turbanu, pracuje jen jeden, druhej pouze čumí – takový přepážky tam jsou dvě. Jdem si vyzvednout kufry, ale předtím testuju místní hazl. Je to malinka místnost, s jedním typem, asi obsluha, pořád tam chodí s hadrem, a dělá že něco dělá a podle mě se bojí opustit pracoviště a jen se točí pořád okolo dveří. Opět všude papírky a kapky čehosi, tak vše urychluji a jdu nervózně vyhlížet na pás něco, v co jen doufám. Čekáme poměrně dlouho a první se dočkává michal, viditelně se mu ulevilo. Pak dlouho nic a můj kufr. Neuvěřitelný, ale fakt je to asi on, jo je. Už jen pinďa, kterému vyjíždí kufr úplně jako poslednímu. Volám petrovi, že už tady jsme a jdem si koupit do DUTY-FREE šopu nějaký ty věci ( chlast ). Procházíme skrz poslední kontrolu a jsme venku, na chlast se jen ptají, od kud jsme, a pak že můžem jako jít. Petr si náš příchod natáčí kamerou po americku. Nasedáme do auta v automatu a za petrových keců na kohokoliv na silnici projíždíme na dálnici. Asi za 10 min jsme doma a já se táhnu s 32 kilama do prvního patra. Seznamujeme se s bydlením a kecáme co a jak, a petr kreslí mapu, aby jsme se tady vyznali a věděli zítra kde co je a ták. Je 3:41 místního času a jde se spát do místnosti, kde hučí větrák a pinďa chrápe ( jako prase ).

SORRY za chyby, asi jich bude víc 🙂