Srbsko: přespání za Bělehradem na poli

Mesi: čtvrtek 17.8.2006

Nevim kolik je hodin, ale Petr mě budí jak se dere ze stanu ven, aby se pak vrátil jako pan poblión. Každopádně je tma. Na ranní rejpavou otázku pan „P“ odpovídá: „tak cos čekal, když sem se večer tak pečlivě vožral“. Rozděláváme oheň a probíhají raňajky. Extrémní sportovec a fotograf se nás ptá jaká byla noc, asi v nedůvěře k nočním zvukům a mnozství alkoholu. Než se spakujem, tak je opět jedenáct hodin. čas na odjezd domů. Plán a cíl dnešní cesty je Balaton vzdálený 700km. Jelikož je 90% cesty v horách v kolonách, tak je jasné, že tam nedojedem už okolo druhé hodiny u oběda. Celej den jen jedem v autě a tomu odpovídá i moje jízda-začínám dračit. Což má za následek porušení všech rychlostních limitů. Nezabírá ani když mě problikávají protijedoucí a tak mě přibrzdí až plácačka pana SNB. Vlastně mě zastaví úplně. Výmluvy typu „zrovna jsem předjížděl autobus“ nezabírají a tak po zásluze platím 40E. Proběhne konverzace o včerejším fotbale a pokračuje se v cestě. Okolo osmé musíme zastavit na spaní v srbsku. Než vyberem místo na spaní v mapě, tak ujedem 30km po dálnici, kde nás okradou o cca 1,50E. Pán v budce si při dotazu zda se dá platit éčkama, rovnou řekne o dvě ač ten před náma platil tak 60 centů. Na tabuli naskočí kategorie 6-náklaďák
velikosti raketoplánu, ač sme kat.1. Spaní probíhá na poli, kousek od silnice kde jezdí traktory a smrdí to tam. Chvilkové obavy, že nás někdo vyhodí zaháníme flaškou vína a pak se jde spát. Zítra jedem k maďarskému „moři“.

Maďarsko: Siofók, Balaton

MX, pátek 18.8.2006

vstávání, balení, jízda na dálnici, placení, několik hranic, hledání banky v Maďarsku, nalezení banky, výměna peněz, strašném hlad, pici u Platana, Balaton, zubatá recepční, mělká voda, hnusný pivo, Pin chce surfovat, točenej Haineken, starwars flipr, ér hokej, Haineken, Pin chce surfovat, pivo, Bang, pica, Pin chce pořád surfovat, ale už je tma, víno, spaní

Maďarsko: Budapešť

Pin, sobota 19.8.2006

<%image(20070125-IMG_5384.JPG|1024|768|Siofók)%>

Poslední vstávání na dovolené. Nesnídáme. Nemáme totiž plyn do vařičů ani chleba k paštikám, ale nevadí. Pin a Petr se dou koupat- teda projít se po dně Balatonu. Svítí sluníčko, ale není vůbec co dělat. Pinďa se větru na surfování nedočkal a tak pomalu balíme stany a Petr de do recepce zaplatit. Passata parknem před vjezdem a čekáme, že se během pár minut objeví s účtenkou a my budem moct jet. Krutý omyl. Petr si neomylně stoupnul do nejproblémovější fronty a na recepci strávil dobrou půlhodinku. Když už začínáme auto připravovat na zimu, Petr se objevý ve dveřích recepce s vítězným výrazem a vousem na tváři. Jedem směr Budapešť. Cesta stojí za prd, protože se flákáme okreskou skrz vesnice. Těšíme se, že si Budapešť trochu projdem, vykoupem se v lázních a podobný věci, ale ve městě zjišťujeme, že je velký jako prase, nevíme kde co je a navíc je celkem hustej provoz a parkování se platí. Náš zájem se zůžil pouze na vyhledávání Macdonalda a Pavlov by měl radost. Kdykoli ho zahlídnem auto se změní v pojízdný blázinec cintajících individuí. A těch mekáčů tu sakra je.
Šťavnatou kravičku si ale nakonec dáváme jinde. Úplnou náhodou zaparkujeme bez placení přímo u turecké obdoby KFC-kebaby a jiný žvance. Dlabenec super. Ale stále sme neutratily všechny místní frfníky. Za ně pak kupujem piva, vody, zmrzliny a hlavně dálniční známku, která je nejlevnější z celé cesty-asi 120Kč (nejlevnější byl taky kemp 13E). Na dálnici konečně kilometry
ubývají. Ještě se stavíme ne jednom odpočívadle kde je rostomilej rumun, kterej by zašlapal Petra do chodníku, kdyby mu v poslední chvíli neuhnul. Je namachrovanej jako trojité Rambo a Rocky dohromady. A má tak houpavej krok, že by kdejakém námořník zbledl, hodil kotvu do žita a šel tahat velbloudy na poušť. Potom je to celkem rutina. Jedem 130km/h, přejíždíme hranice na Slovensko kde si nás vodchytne děd co dělá nějakej dopravní průzkum a když zjistí, že sme jenom tranzit třes hungarija odmávne nás. Jedem po odchvatu Bratislavy a posloucháme rádio kde zrovna hlásí místa kde poliši maj radary. Během tří minut míjíme právě jeden z hlášenejch a proto zvyšujeme cestovní rychlost na 160km/h. Na hranicích s Českem se střídáme v řízení, Mesi přepouští kormidlo vozu Pinovi. Za Brnem nás zastihne asi půlhodinová kolona. Toho využíváme a čteme noviny. V neděli se v Brně jede GP motorek a tak máme kliku, že sme to takhle hezky stihli. V neděli tady bude dopravní peklo. Stejnou, možná větší kliku sme měli s Budapeští, kde v neděli slavili státní svátek a přitom se spustila bouře jako bejk a čtyři lidi při ní zemřeli. Do matičky Prahy přijíždíme baj voko v 18:00.
Mesi nás ještě rozveze po domovech a pak už jen vzpomínáme na krásnou dovolenou a ucpáváme odpady van, sprcháčů a záchodů cestovní špínou.

Redakčně nekráceno, netrápeno a bez korektůry.

Celý cestopis v PDF