Černá Hora: Tara, Mojkovač a okolí

Pin, úterý 15.8.2006

<%image(20070128-cerna_hora-2006_08_15.jpg|1024|768|Most u Tary)%>

Vojtěch se večer krapítko přikalil a začal bloumat po táboře v domění, že se bude družit, ale potkal akorát majitele kempu kterej si půjčil průvodce Černou horou a odnes ji nějakejm Frantíkům co si dělali oheň. Nakonec přece jenom ulehnul do auta a byl klid. Zato ráno klid nebyl. Vojtěch probudivšíse do kocoviny spustil alarm auta. Po nastalé panice našel klíčky a houkání vypnul. Ale protože si nepamatoval Mesiho instruktáž z předešlého dne o funkci dálkáče, auto začlo houkat znova a za dalších deset minut znova. To bylo v šest! hodin ráno a proto celý tábor vstával předčasně. Kromě jednoho Švýcara, kterej prochrápal celou houkací procedůru. Po snídani konáme sprchový potřeby, kromě Petra kterej nemůže najít mejdlo a huláká na Mesiho „kam ho prej předešlej den zašantročil?“. Mesi nervózně koktá, že za nic nemůže a jde prozkoumat kufr auta. To dělá tak, že veme všechny věci a vyháže je na zem. Před autem je takovej bordel, že se sbíhají fotografové a spouště jen sviští. Šampon nakonec nachází Petr ve sprše, kde ho Mesi včera zapoměl. Konečně sme zbalený a platíme. Majitel kempu nám nabízí domácí slivovici, flašku za 5E-kupujem. Pan „stratil jsem mýdlo“ sedá za volant a jedem na Durděvič tara, kde se nachází 150 metrů vysoký most nad řekou. Vomrknem ho, uděláme pár fotek a pokračujem.
Okolo 12 sme v Mojkovaci a hledáme knajpu na jídlo. Vybíráme, vybíráme až přebereme.

Sedáme do nejlepšího hotelu ve městě, objednáváme pití a nic zatim nenasvětčuje tomu, že zde strávíme 2 hodiny. Po vypití piv a sodovek se milostivě přišourá číšník, jak později zjistíme, Ivan a co si prej přejem. Vojtěch si objednává čevapi a miloše. Ivan vytřeští oči, uteče od stolu a křičí „čevapy 4X“. My na něj, že ne a že si chceme taky objednat. Ivan odvětil „sorry“ a zmizel. Nastaly nevěřícné vteřiny ticha a pak výbuch zmateného smíchu. Po půl hodině si objednáváme u jiného číšníka. Při čekání na žvanec sledujem jak se trousí z kuchyně a do kuchyně malí fotbalisti. Když se začnem po další půl hodince nudit, přijde muzikant vyučovat svého synka hře na piáno, které je v čele restaurace. Tupej synek hraje hodinu dokola tři tóny (tu dy du dy dáááá). Dojídáme. Vojtěch sněd asi tři hranolky a pětkrát mizí na záchodě-něco jako v pobaltí. V restauraci se několikrát změnila obsluha a mi se několikrát pokusili objednat další pití. Serem na to a chceme platit. Tupej Ivan dělá, že sme neviditelný a nepomáhá ani moje mávání stoeurovkou. Konečně odchytávám ženskou a platíme. Samozřejmě nám napočítala navíc jedny palačinky. Hotel Mojkovač-NEVER MORE!!!

<%image(20070125-IMG_5345.JPG|1024|768|Kóča za volantem)%>

Touto historkou se zhatil zbytek dne, kdy dojíždíme do Kolašinu. Jsme tu dost brzo a proto se vydáváme najít 25km vzdálený železniční most. Kodrcáme si to tak po klikatých silnicích a v jedné ze zatáček se na nás vyžene modrej truck TAM se šoférem za volantem. Ofšem šofér je pěkná prsatá třicítka a v autě všem začnou kapat sliny od úst, kromě Mesino, kterej koukal jinam a tak roní jenom slzy. Okamžitě otáčíme auto a jedeme se stíhat náklaďák aby sme se ještě trochu pokochali.

<%image(20070125-IMG_5346.JPG|1024|768|Kempení za Kolašinem)%>

Náš zdatný průvodce Dušan Němec tvrdí, že najít zmiňovaný most je to nejsnadnější na světě. ……most nenacházíme, naopak najedeme asi 80km navíc a tak se vracíme do Kolašinu. Zde sme si předem vyhlídli spací plejs, krásně u řeky a s táborákem. Samozřejmě už sou v něm nakvartýrovaný domorodci, ale my se vlka nebojíme a prej se ještě vejdem. Stany a táborák máme přímo u řeky. Jdem jíst. Vybalujeme nevzhledné párky koupené v supermarketu. Jejich vzhled odpovídá chuti. Navíc jsou v nich kusy kopejtek a Pinďa v nich po dlouhém převalování v ústech nachází prasečí šourek i s chlupama. Poslední sousto je fakt peklo a trochu to kope. Poněveč buřtů bylo málo Petr se doráží párečkama v plechovce a pečlivě je usazuje na oheň. Bohužel vytahování
párečků fláká a ty se cesele rozkutálejí okolo táboráku. Ale ztráty jsou povoleny a Petr přichází jen o tři párky. Místňáci vypadli, mi stavíme stany a klasicky kalíme.

Černá Hora: kaňon Mrtvice

Masa-Lama, středa 16.8.2006

<%image(20070125-IMG_5361.JPG|1024|768|Monastir Morača)%>

Probouzíme se už standartně do pěkného počasí s pěkně prochcaným stanem. Rozděláváme ohníček na snídani a probíhají jiné ranní radosti. Jedna z nich je test mé skvělé latríny. Přibližně v půli aktu dospívám po přepočtení dílků zbývajícího toaleťáku, že mám sakra málo. Přerušuji proces a vydávám se přískoky pro další nášup hedvábného papíru. Klobásu a párky, které jsme věnovali místnímu mraveništi se nepodařilo nalézt. Místní šakali a lasičky sprostě okradli tento malý hmyz. Vydáváme se směr kaňon Mrtvice a cestou se zastavujeme v monastýru Morača. Dle Němce je kaňon velice lehce k nalezení. Jako mnohokrát v minulosti jsme se přesvedčili, že kecá a nikdy v mrtvim kaňonu nebyl. Po najetí zbytečných asi 20km se vyptáváme místního dědy a ten nás posílá na místo určení. (pomíjím to, že jsme to stejně vzali druhou cestou, kde jsme stejně udělali otočku kvůli neprostupnosti terénu) Parkujeme na louce na soutoku Mrtvice a jiný řeky. Výborné místo na zakempení i s ohništěm. Vydáváme se do kaňonu, který není příliš vzdálen. Polovina cesty je po pěkné turistické stezce, zbytek je obyčejná polňačka, navíc vedoucí skrz stavení. Domorodci nás naštěstí směřují správným směrem. Kousek od kaňonu nalézáme most a já s Pinem využíváme koupačku v řece. Ta je neskutečně studená a tak čas strávený ve vodě by se dal spočítat na prstech jedné ruky. Po chvíli se měníme v 5ti leté malé rumunky a hážeme žabky přes řeku.

<%image(20070125-p1050140.jpg|768|1024|Studená Mrtvice)%>

Skvělá zábava na asi hodinu. Vydáváme se dál do hloubi kaňonu a po cca hodině cesty otáčíme zpět-konec v nedohlednu a okolí se nijak výrazně nemění. Volíme cestu přes druhý břeh a doufáme, že dojdeme zpět. Po cestě nastávaj nezřízené ostružinové hody.
Na místě stavíme stany a rozděláváme oheň na večeři. Přichází omladina a po chvilce zjišťování kdo jsme, kam jdeme se usazují u ohně. Zjišťujem, že louka patří jim, ale jsou v pohodě a nechávají nás na ní. Mesi dostává jako dar přátelství obrovské jabko. Mít je za přátele se rozhodně vyplácí-všichni tři vypadaj jak partička playerů z amerického fotbalu. Následnou nabídku k zahrání fotbalu odmítáme-s dechem by sme proti těm Dušínům hráli tak 5 minut. Na oplátku dostávaj teplé Plzně. Jejich kóča zodpovědně běží pivka vložit ke chlazení do řeky. Po večeři k nám přisedá srb co je tu taky na „výletě“ a anglicky se domlouváme co jsme viděli a kam jedem. Při zmínce, že jsme byli v Durmitoru jen 1 den lomí rukama a zvolává „tragédia, tragédia“. Lehce kalíme, pivko mizí poté i mé vinko a tak nastává čas na slivovici. Po nějakém čase jsem už notně roztřelenej a tak se jde spát. Ve stanu vydržím cca 1 minutu a po rozdejchávací zkoušce usuzuji, že pan poblítos bude nejlepší řešení. Cestou se prý vyválím na Pinďově stanu a přerazím se o šnůry našeho stanu. Cestou prý pořád něco brumlám, ale pak konečně zapadám do stanu…..lehčí o ostružinový koktejl s bramborovym gulášem.