Den 11 – Čtvrtek

Ráno opět částečně slunečné, na lokální poměry. Mraky tu sou furt, ale neprší.
Balíme věci a snídáme naše zásoby z kufru auta, kde se mezitím vytvořil poměrně solidní bordel. Přes půlku kufru zabírá můj kufr, takže pořád poslouchám keci různého charakteru. Na vezoucích odpadcích hoduju mouchy, které musíme pokaždé vystrkávat z oken. Jednu sem vyhodil včera na poušti. Ráno jedem kousek za včerejší restauraci, kde jsou BLOWHOLES – stříkající voda ze skály, zapříčiněná velkými vlnami. Na příchozí cestě se už chystají stánkaři a lokální hromádky bordelu. Pozorujem tryskající vodu ze skal, která se bojí mého foťáku. Dvakrát sem na ní čumněl po deseti minutách, jestli začne stříkat, a dvakrát nic. Jak sem foťák zandal, tak hned deset metrů dovješky. Pitomá voda. Ale pohled na tříštící-se vlny o okolní skály, je fakt pěkný.


Jedem směr JEMEN a pinďa se těší na jak bude žvýkat betel, je sice zklamaný když se doví, že nás tam nepustí, ale zase mu zůstane jeho život. I náš. Takže vjedem do vojenského pásma, kde si nás prolustruje policie se STEYRem ( kvér ) a stoupáme opět do hor po obrovskech serpentinách. Hory jsou od Salalah všude tam, kam není moře. Okolí jde zase do zelena a zeleným sestoupáme zase k moři, k přímořské vesničce. Ale tentokrát k báječně čistému moři s ideálníma vlnama a super vyhřátým jemňoučkým písečkem. Naskáčem tam a nějaký čas zase blbneme ve vodě na vlnách, jak malí. Pak dáme karty a zase dem blbnout do vody. Relaxace po včerejšku. Den se přehoupl do odpoledne a je čas navštívit zase nějaký ty zajímavosti. Odjíždíme na sever směr WADI AYUN přes Salalah, kde by měla byt řeka s jezírky, do kterých se dá skákat a skotačit tam. Po cestě sem usnul, takže si pamatuju jen krtečka a kalhoty. Zbudilo mě až brzdění u malé vyhlídky na údolí plné stromů, ze kterých se pak vyklubaly františkovníky. Ano, z těhle stromů se těží františek a bylo jich tu na deset tisíc. Omán byl v historii a je i teď jeden z jakostně nejlepších dodavatelů františků. Foukal tady poměrně silný vítr, takže jsme si chvíli hráli na Di-Capria a Titanic. Ještě jme stihli odmítnout zdvořilou nabídku místňáka na pokec u něj doma ( prej by to bylo na hodně dlouho ) a pokračujeme v cestě k jezírkům, co už musí být kousek.

Zase odbočujem z asfaltu a kamenitým vádím se dostáváme na okraj řeky někde 30 metrů pod náma. V dálce jsou vidět jezírka se zeleným rákosem. Dle místních máme jít zleva, protože tam vede cesta, takže dáváme na ně a skáčeme po šutrech dolu k vodě. Voda tady žádná není, takže poskakujem korytem řeky, směrem k jezírkům co jsme viděli ze shora. Pochvíli to nejde dál, tak otáčíme a vracíme se stěnou kaňonu nahoru a jdem zprava, jak sem původně prorokoval. Mezitím se začalo stmívat, a tady se stmívá rychleji, než u nás. Pinďa si vysnil, že to bílé vedle vody je jemňoučký píseček, a že tam se bude spát, jedna báseň. Jak se posléze přesvědčil sám, tak píseček nemá šanci se tady pro velké kamení vyskytovat, takže sen se mu rozplývá. Začíná se už hodně stmívat a v půlce cesty zastavujeme, děláme tugedr foto a otáčíme zpátky. K autu přicházíme už za tmy a rokujem, kde budem spát. Těm co mají nafukovačky to je jedno a ty dva křičí, že tady ne, a že chtěj travičku. Tak otáčíme a jedem 25 km zpátky k nejbližšší trávě. Tráva začíná tam, kde mraky, takže vlastně mlha, že místama není vidět na 3 metry a nelepší se to. Takže otáčíme a jedem zpátky, jakmile mrak zřídne, zkoušíme odbočku na travičku a málem uvízneme v řiďounkým bahýnku. Bez čtyřkoly by jsme se na silnici už nedostali. Druhej pokus je lepší a po chvíli nacházíme místo mezi poházenými šutry na louce. Stavíme stany na mokré půdě a paříme hru lepší než život. Pak už jen spánek.