Výlet do Ománu (7.)

Den 07 – Neděle

Dneska se jedem kouknout do míst, kde to roste zeleně, pěstují se tady ořechy, růže, granátové jablka a vůbec to je tam pěkně zelený.

Je to zase v horách asi 150 km od Muscat. Prvních 130 km je stále po dálnici a prakticky po rovnice, jen mírné stoupání, ale opravdu jen mírně, navíc jsme tudy před dvěma dny jeli, takže to tady máme zmálký. Při příjezdu pod hory, nás kontroluje armáda, jako kdo sme, kam jedem a jestli sme turisti. Pinďa vysvětluje, že čechy jsou mezi německem a ruskem. Nato se chlápek kouká ještě jednou do pasů a pak nás pouští dál. Projíždíme a stoupáme neuvěřitelně vzhůru po asfaltové silnici. Celou dobu jedem na dvojku, vyjmečně na trojku, ale ta se dlouho neudrží. Takže pomalá dupačka až do 2060 m.n.m. Přijíždíme k městu, ale napřed nás čeká lunch v petrem doporučeném hotelu. Mají jen tři druhy polívky ( vizuelně stejné, jen jsou do toho nakrájené jiné věci ) a pár druhů masa. Je to malinko dražší, ale nic jiného okolo není. Jedem dál, a malinko kufrujem městem, ale to neva, aspoň si to tady prohlídnem. Stejně jako vždy, tak to nakonec najdem a parkujem na plácku, odkud vede značená cesta.

Je odsuď bomba výhled na terasovité zahrady a všude se to tady zelená. Mají tady promakané zavlažovací systémy, takové malinkaté potůčky protékajícím celým územím teras. Jdem po značené cestě, až nás to přestane bavit, tak házím víčko od flašky ( pro nás je to loď ) do zavlažovacího kanálu a začneme ho sledovat, kam to vede. Končí to vodopádem, kam se jít nedá, a tak obracíme a jdem na druhou stranu, do kopce, odkud voda přitéká. Pinďu bodne sršeň, ale málo, nebo je příliš velkej chlap. Jdem po hraně kanálu, kde vpravo je sráz 20 metrů dolů ( pak terasa a zbytek rokle ) a vlevo je kolmá skála. Ale sou tady super look-outy. Všichni jdem nakloněný doleva, asi je to psychologický. Lezem po neuvěřitelně strmých schodech vedle kanálu a každý si přeje, abychom nemuseli jít stejnou cestou zpátky. Nakonec se dostanem do nějakých soukr. zahrad a zpátky na cestu, ze které jsme sešli někde dole na terasách. Pinďa utratí sto bajza za skok nějakého dítěte do jezírka a okolní děti vykřikují „van handrit“. Pin to považuje za správnou investici ( stejně jako později 80 vočí za smradlavou vodu po růžích – nikomu z nás nechutná ) Každopádně balíme a jedem o kousek dál, na procházku starých měst, dávno opuštěných. Auto necháváme zase na parkovišti, a jdeme do koryta řečiště ( řeka nikde ) a stoupáme do protějšího kopce. Je to kousek nad „řekou“ a všechno zase prolejzáme, baráky z hlíny a šutrů, ale vypadá to docela zachovale. Na protějším svahu je další ves, tak slejzáme polorozbořenejma barákama zase k vodě a šplháme do dalšího city. Všude okolo je to zelený, zavlažený, a terasovitě poskládaný. Udolí je mnohem menší, než to první, ale o to hezčí. Fotíme to tam a najednou nás začne zajímat černá plastová trubka, co se táhne celým údolím a vede na další kopec, neznámo kam. Kam asi vede? Ríkáme si, tak i přes moje námitky, že je to jedno a že je to daleko, stejně lezem dolu do udolí a škrábem se na další protější kopec. Trubka vede vesele dál, a mizí za dalším horizontem, tam už nejdu. Takže jsme se dostali jen kamennou plošinu, se zvláštně osekanými kameny. Smráknem to tam a jde se zpátky k autu, už je lehce po páte. Slejzáme zpátky, ale někde v horách pršelo, takže se řeka stala zase řekou, takže chvíli hledáme místo, kde se dá překročit. Zadaří se, a my nasedáme do káry a jedem zpátky dom. Obrovské klesání pinda projíždí s hlasitým pískáním gum a předjížděním přes plnou. Všude je speed limit 35 km/hod, což hluboce překračujem. Pak už jen cesta dom po dálnici a večerní dlabenec v super nádherně-rustikálni restauraci pod širým nebem. Vedle nás hučí klimoška a fouká na nás studený vzduch, který se po dvou metrech mění opět na vedro. Venku je teď večer okolo 31°C a v horách bylo příjemných 22°C. Ještě že vedle nás ta klimoška plýtvá energii na výrobu chladného vzduchu, tak se to dá. Klimošku má každý druhý stůl 🙂