Den 05 – pátek

Budíček je v osm, abychom jako stihli vyšlápnout na vojenskou základnu s radarem nad kaňonem ve zhruba třech tisících.

Petrovi je celou noc děsná zima a já se super vyspal. Jen dodám, že v téhle nadmořské výšce, je uplně ideální teplota ( žádných 41°C a vlhkost ke stovce ) ale tak 22. Tákže, čeká nás vejškově 1 km na 9,5 km stoupání cca. Zkásnem obsluhu kempu o dvě balení vod, platíme a jede se na výstup. Dle instrukcí se dáváme VÁDÍM směrem nahoru, což je vlastně řečiště dešťové vody. Za chvíli už skáčem po šutrech a pak se šplháme stěnou nahoru, dál to prostě nejde a jdem nad bývalým řečištěm. Děsný vedro a stále dokopce. Táhnem 4 vody a kameru a 4 okurky a jedny sušenky. Po asi hodině a půl, docházíme na zásobovací cestu pro radar, kudy jezdí vojáci nahoru. Už se de malinko líp, nic méně je to stále kurva do kopce, takže dáváme okurkovou pauzu a fotíme, natáčíme scenerie.

Po cca třech a půl hodinách jsme nahoře, a to nám majitel hotelu říkal, že to šli sedm hodin. Sme prostě dobří – možná to bude tím, že jsme šli první dvě třetiny prakticky tou nejkratší cestou. Celkem nic k vidění a to co by bylo vidět, tak vidět z místa kde jsme, není. Cesta kterou jsme přišli, není ta, která je značená a tak cestou zpátky scházíme z cesty směrem kterým by asi měla být. Nějak se to nedaří jí najít, pin s woblem se oddělují a jdou napřed. Jdem někudy, kudy nikdo nikdy nešel, jen v dálce hýká osel. Za chvíli narážíme s petrem na značenou cestu a jdem dál po značkách, co nás zavádějí na upatí kaňonu a stále ho kopírují. Dáváme lookout-y, fotíme a natáčíme. Super scenerie, ale strašná cesta, pokud se tomu tak dá říkat. Je to prostě jen směr kterým se má jít, takže nohy hodně trpí. Petr jde jen sandálech, což se ukázalo jako hrubě podceněné. Chvílema jdem po placaté skále, a chvílema po kouskách kamenů, co se neustále zvrkávají pod nohama a děsně to sere. Při pohledu zpátky je radar blízko a auto ještě hooodně daleko. Hodně. Tak to berem zkratkou, nejkratší cestou – necestou z5. Opět narážíme na stejnou cestu, krerá mezitím kopírovala udolí a jdem po ní, protože nás bezpečně dovede k autu.

Začíná malinko pršet, ale nic hrozného. Volá pinďa, že zmoknul jak pes, a že čeká v autě. V tu chvíli se rozjede obrovskéj liák, který nás promáčí na kost, a začínají se pomalu plnit koryta vodou. Než dojdem k autu, tak se ještě přidá silnej vítr a kapky opravdu bolí. Nastupujem do auta, a pro velkej vítr se nedají ani zavřít dveře. Naprosto nacucané hadry házíme do igelitky, převlékáme se do suchého a jedem zpátky dom. Stále chčije. Na zpáteční cestě, je vidět, že voda už začala úřadovat, cesta místy chybí a místo ní jí křižuje potok. Zapínáme 4×4 a pomalu se brodíme potokama a koukáme na podemleté kranice. Všude se z hor valí voda a cesta jak jí známe ze včerejška už není cesta. Dojíždíme k místu, kde se projet už prostě nedá, a stejně jako hromada dalších aut, čekáme, co bude dál, jestli tady budem spát, nebo se to nějak uklidní. Čekáme na kopci a počítáme vodu a jídlo, jak dlouho s tím vydržíme. Nic moc, asi litr a půl, Petr musí zítra do práce, my ne. Každopádně je v záloze náš známý hotel. Po hodině většina vody odteče, tak se dá postavit provizorní cesta ze šutrů a projíždíme i poslední místo, kde by se dala silnice poznat jen ze včerejších fotek. Zbytek cesty je už jen rutina. Než dojedem na asfalt, tak se vlečem za ománcema co maj plný auta děcek a pak už jen asfalt až do Muscat. Tady jdeme do restauračky v nákupáku – něco jako tesco, menší, ale víc lidi. Všichni si pochutnáme a jedem domů nakutě, dneska to byl dlouhej den a málo piva.