Albánie: cesta do Skadaru a zpět do Černý hory

Pin, pátek 11.8.2006

<%image(20070125-IMG_5240.JPG|768|1024|Albánie)%>

Budíme se a opět usínáme na terase hospody okolo které pobíhá smečka polodivokejch psů a vožralejch místňáků, ktří na nás ve čtyry ráno křičí „Češi, Bratislava, Bratislava, spěte dál“. Ráno trochu fouká vítr, ale vstáváme do sluného dne a vyvěšujeme mokré prádlo na zábradlí. Hospodského se dočkáme v devět hodin (bohužel pro Vojtěcha, kterej šel se smečkou vlků kadit do přírody) a dáváme snídani, poměřujeme s hospodským kdo má větší dalekohled a při placení mu předáváme 3 piva za spaní a skvělý servis. Jedeme vstříct Albánským hranicím. Na nich je tradiční fronta aut a pobíhajících lidí a silnici lemuje ukrutnej bordel, kterej se bude jevit jako pannenské čisto po projetí hranic. Na celnici voběhnem 2-3 celníky, dostaneme nějakej doklad k autu a zaplatíme 10E za průjezd. Projedem rygolem naplněnym dezinfekcí a jsme v Albánii. Silnice je na nístní poměry skvělá, poměrně široká a je bez děr. Zato okolí vypadá jako Chánov po silvestru.

Všude okolo silnice do hloubky deseti metrů a výšky 30cm se nachází tlející odpad všeho druhu prostřídaný ošuntělými budovami. Za zatáčkou a další kupkou odpadu předjíždíme dědka jedoucího na oslu a o kus dál koňskej povoz. Jinak zde jezdí pouze Mercedesy ve věku automobilového pravěku po nejnovější modely za několik miliónů. Na silnici jsme také potkali želvu a trochu ji potrápili a zjistili, že krásně hrabe nožičkama, když leží na zádech. O pár tun odpadu dále spatříme hrad na skále a cestou k němu musíme přejet most kde je trochu fronta. Stojíme, sedíme v autě se staženýma okýnkama a tu se k nám vřítí horda špinavejch děcek a hulákaj „euro, euro“. To nejmenší ukazuje na pusu a řiká „ham, ham“. S vytřeštěnejma vočima hlídáme všechny kapsy, přihrádky a říkáme, že nic nemáme. Naštěstí se kolona dává do pohybu a my se rozjíždíme i s dětskem držícím se prstíkama za sloupek a vlajícím za autem a křičícím ohrané „euro, euro“. Za mostem parkujeme na evropsky vypadající pumpě a ptáme se na pití. Dva chlápci ukazujou směrem k další pumpě. U další pumpy ukazujou jiný dva chlápci na hospodu. U hospody na nás divně koukaj chlápci. Necháváme auto na první pumpě a razíme směr skála s hradem. Na silnici se tvoří a zase mizí 3 až 4 dopravní pruhy, mezi tím se motají osli a povozy a policajti stojící na prostředku silnice dýchající neuvěřitelnej smrad a prach. Cestu na hrad nenacházíme a proto šlapeme přímo kolmo na kopec k hradbám. Skáčeme po kamenech a nacházíme další dvě želvy. Do hradu se dostáváme okýnkem v prvním patře a neomylně míříme do hospody kde sme usazeni chlapíkem v kroji. Pivo stojí za prd a stojí 2,50E. Poté hrad procházíme a potkáme slovenku a němce spolustopujících a nás fotících na společné foto na pozadí Skadaru. Scházíme z hradu normální přístupovou cestou a jdeme asi kilometr po hlavní silnici lemovanou krámky se vším možným. Servisama aut, motorek a oslů, kalužema velikosti Bajkalu a tradičníma odpadkama. Všude je děsivej smrad za špatně spálený nafty a prach ze silnice. Ve Skadaru je doprava snem všech kobylek s růžovýma nohama a v palčácích. Všichni jezdí všude kam se vejdou, odbočují a zase přibočují bez jediného pohledu jestli maj volno. Semafory sou jen informativní a moc se nedodržují. Z hlavní silnice odbočují uličky mezi hory odpadu a asfalt se mění ve štěrk a bahno během pár metrů.

<%image(20070125-IMG_5257.JPG|1024|768|Skadar)%>

Konečně za městem najíždíme na hlavní výpadovku směr ČH. Tankodrom je ve srovnání sní hladký jako sklo. Silnice se sestává z děr plných vody prostřídaných asfaltem v poměru deset děr na jeden asfalt. Auto se houpe a poskakuje, vyhýbáme se protijedoucím autům, protože silnice je široká na auto a půl. Jízda připomíná spíš cestu parníkem-šplouchání, houpání, houkání. Nakonec se přece jenom dostáváme k hraničnímu přechodu. Projíždíme dezinfekční močkou a týpek nám účtuje 1 euro. Potom nám
celník zabavuje ráno vystavenej doklad k autu a opět nás ožebračí o eura. Po krátkém zmatku jsme milostivě vpuštěni zpět do ČH. Jedem směr Podgorica a uplnou náhodou nacházíme luxusní tábořiště s horským pramenem na kraji Skadarskýho jezera. Po obhlídce parčíku jedem koupit lachouty a stavujem se v luxusní hospodě kam chodí namachrovaný místňáci a albánci v koženejch bundách (venku je 28°C). Jídlo a pivo je asi nejlepší co jsme doposud měli a vůbec nebylo drahý. Pin měl dvě ryby s oblohou za 10E a ostatní maso za 7E.

<%image(20070128-cerna_hora-2006_08_11.jpg|1024|768|Kempení v oáze Vitola)%>

Lachouty nakonec kupujeme v minimarketu kde na prodavačku mluvíme její rodnou řečí a ona na nás anglicky-vůbec nikdo nikomu nerozumí. Ale nakonec se vše v dobré obrátilo,my nakoupili a vracíme se do pětihvězdičkového parku. Areál financovali zřejmě američani a konaj se tu koncerty a tak. Jezírka jsou průzračná a je krásně vidět svinčík na dně. Teplota vody je asi 13°C a my se jdeme koupat. To zaujme lidi okolo, kteří si sem jezdí nabrat pitnou vodu do všemožnejch kanistrů. V areálu je taky fotbalové hřiště a síť na voleyball a všude tu pobíhají krávy a jeden tupej osel. Parčík slouží jako diskuzní klub a místňáci tady kecaj asi do deseti.

Černá Hora: Nikšič a okolí

Masa-Lama, sobota 12.8.2006

<%image(20070125-IMG_5274.JPG|1024|768|Oáza u Skadarskýho jezera)%>

Probuzení kolem 3. hodiny bylo dost nemilé. Kapky jak sviň se snesly na naše nebohé spacáky a začala operace „přesunvzhůrustan“ kde chněl Mesi. Pinďa to skrečoval a přikryl se jen celtou. V noci kolem začli létat a chodit divný zvířectva a vydávali prapodivný zvuky. Probuzení bylo fajn-sluníčko vylezlo a tak jsem zakempil na vyhřáté lavičce Pinďa nikde. Po chvíli se vysoukal z auta a jal se líčit svoje spaní. Tedy že 3x zmoknul a pak po držkování zmizel do auta úplně mokrej. Následuje ranní dobrá polévka a krásná, leč fakt studená koupel v jezírku. Vyrážíme směr Nikšič přes Podgoricu-mimochodem ultrahnusný město. Přijíždíme do Nikšiče úplně jinak než naplánoval Pinďa. Vykouklo na nás zase hnusný město s pěknym pravoslavnym kostelem a nad ním na 30ha rozkládající se park s 40 druhy hmyzstva a ptactva. Nahoře je looktower s restorante a dáváme konečně jehněčí v obrovskym komanč ristorante. Prajz kupodivu v cajku a tak zpět k autu a vydáváme se k prohlídce hradu. Tady nás svinskym krokem vyžene nabušenej černohorec v přiléhavém tílku. Mesi chtěl fajt, ale rozumě jsme mu to vymluvili (Mesi notně zeslábl). Od hradu sme se vydali hledat extra jamu a několikrát sme objeli střed Nikšiče. Tzn. mapy a průvodce total pičá. Po 80km dorážíme k jamě kam nás navedla jedna milá babička kořenářka. Díra je úplně strašná, žádné azurové kejklé se nedějou jen v okolní krajině je patrné řádění obrovského kulového blesku či tornáda.

Vydáváme se směr jezero u Nikšiče, kde nás čeká překrásná dlouhá písčitá plaža. Zkratkou která neni na mapě přifrčíme k přehradě kde je jeden hnusnej komanč restaurant a plaža v délce cca 50m. Pravděpodobně jsme špatně a s Mesim se vydáváme na obhlídku spací a té plaži. Po 2km narážíme na bordel, ovce a podělaný skály. Plaža nikde a tedy ta krásná je ta na začátku. Místo na spací sme vybrali mezi borovicema kde se schází místní omladina začínající svůj sexuální život. Všude obaly z Durexů=důkaz. Na plaži dáváme beer a procházku po hrázi-nic objevnýho, akorát svinsky fučí. Pozorujeme černohorského klauna-místní Dádu- a užíváme si show. Knajpa zavírá a tak dem na véču do plaža komanč ristorante (4****). Ceny nic moc a tak výběr padá na mješana salat a omeletu. Odcházíme do další knajpy kde dáváme další beery a po 4 pivech nastává můj výtuh. Zřejmě se nic neděje a po vzbuzení jdem stavět stany. Počasí vypadá obstojně a po mírné chcanici snad už optimisticky. Vojtěch jde spát do auta, prý „aby někdo hlídal pašíka“.