Slovinsko: Skočjanský jeskyně a cesta do Chorvatska

Pin, pondělí 7.8.2006

<%image(20070125-IMG_5133.JPG|768|1024|Skočanské jeskyně)%>

Vstáváme nečekaně brzy, už v šest hodin kdy autokemp opouštějí desítky kamionů a přijíždějí desítky osobáků. Stany sme opustili v devět hodin ranního času, a po hurónském řevu Petra tak činí i zbytek osazenstva dálničního odpočívadlo-kempu. Snídaně probíhá v přátelském duchu a je v čínském stylu. (YumYum a čínský čaj) V noci a po ránu trochu sprchlo, ale v deset už je sluníčko a tak máme všechno suché a balíme stany a všechno to rveme do kufru auta. Když si vzpomenem na částku 7E za osobu a kemp je nám do breku. Pinďa navrhuje tvářit se jako svatoušci a po džentlmensku zdrhnout bez placení. Vojťech je stryktně proti a snad by se byl rozbrečel kdyby Petr nezavelel NASTUPOVAT a my nezmizeli v prachu cesty daleko od kempu. Podle plánu si to štrádujem k Skočjanským jeskyním. Jsou vzdálené asi pět kilometrů od zmiňovaného kempu a je to asi první místo kam by se koukli kdyby po nás chtěli svejch 28E. Jeskyně jsou velkou atrakcí pro turisty a tomu odpovídá cena 11,86E za osobu. Když sme si zpátky nasadili vykulený voči, jdem se aspoň kouknout na vyhlídku na krásnou propast s vodopádem. Podle informační tabulky jde sejít na dno a tak vyrážíme za Mesiho žbrblání, že je to daleko a že ho bolí zevčerejška nohy a zadek. Cesta je pěkná kamenitá, krásně vlhká, kluzká a končí zamčenejma dveřma asi v jedné třetině propasti. Proto otáčíme a jdeme cestou, která nás zavede zpátky na parkoviště. Co čert nechtěl objevujeme cedulku ZÁKAZ VSTUPU a za ní krásnou boubínskou cestičku.

Slušňák Vojtěch se opět bojí a nechce jít zakázanou cestou, ale přemlouváme ho a on se podvoluje. Toto vše natáčí Petr na kameru a Vojtěch standartně přehrává svou roli a filmově si zvrkává kotník při vstupu na cestičku. Ta nás vede na dnou další propasti a je bez zábradlí a schodů a všude je mokrá hlína pokrytá listím a pěkně to klouže. Náš výkon je odměněn opět zamčenými vraty. Aspoň máme pořádný výhled na dno propasti s nějakou slovinskou Punkvou. Uděláme pár fotek a jdeme zpátky k parkovišti. Cestou míjíme horní stanici lanovky která vede na dno první propasti. V hospodě u parkoviště dáváme piva a Vojtěch dostává speciální, které smrdí po octu a vyblitý mrkvi.

Pak už nasedáme do auta a odjíždíme směr Rijeka. Na Slovinsko Chorvatskejch hranicích si nás odchytli a malinkej celníček (i s čepicí byl vysokej jak Mesi) nám prolézá celý auto, do motoru kouká lupou, Mesimu nařizuje odtrhnout kus plastu z palubky a šťourá se v pojistkách a prohlídku končí pohledem do kufru auta a zvoláním ójajaj. Měníme prachy na Kuny a najíždíme na dálnici směr Split. Cestou se stavíme v hospodě na jídlo. Mesi a Vojtěch mají masový špíz, Petr nějakej karbanátek a Pinďa mořské plody-kalamari. Dál je to nuda. Jedeme prázdnou dálnicí pár set kilometrů přerušených Pinďovým sraním na vyvoněnejch ToiToích na odpočívadle. Asi v půl osmé večer přijíždíme kousek od Šibeniku do kempu, kde nám arogantní blb říká , že je obsazeno a tak se nakonec ubytováváme v kempu EDA-je good. Večer strávíme v hospodě kde řvala telecí hudba, číšník je vožralej, Vojtěch se rozvaluje jak pornoherec a všichni očumujem kozatý ženy. O půlnoci už chrápeme ve stanech.

Bosna: Mostar a cesta do Dubrovníku

Masa-Lama, úterý 8.8.2006

<%image(20070125-IMG_5145.JPG|1024|768|Mostar)%>

Raní probuzení v kempu Eda bylo nad očekávání na hovno. Všichni spali a jen mě probudila velká-velká srací. A tak sem nelenil a hbitě využil nejbližší toaletu. Docela čistá-na zídce u vstupu byla nalepená slečna jak z reklamy na wellu(to sou ty laky na vlasy) a to mi dodalo úsměv k úkonu. Poté se probudil zbytek týmu. Rumuni vylezli ze stanů a začalo obvyklé hemžení-vytáhnout vařiče, zatáhnout erekce(Mesi byl dneska nejdéle ve „stanu“) a provést hygienickou očistu. A u toho se stala, jako vždy, humorná anekdota. Vydávám se tedy pod spršku, zdravim klasicky ležérně stylem „cígo v hubě“ „dobrdán“ a čekám až někdo vykmitne ze spršky. V tom nějakej chlápek něco mumlá „dám“. Ignoruju ho a když to opakuje tak se ptám „Co jako dám?“ A pak mi dochází, že nic nikomu nemám dát, ale že pánský sprchy jsou vedle a on tam čeká na Mařku. Okej, takže jsem byl ráno zase na dámskejch. V kempu, při balení ještě jedeno zpestření. Kousek od nás uherák family z Budapešti s jednou moooc pěknou cerunkou. Ta nádherná prdelka-no co by člověk chtěl když-kua nevim. Prostě byla dobrá! Na kameře je jí kousíček :). Platíme 195 kun a jako „dárek“ dáváme plzinku. Odjíždíme směr Bosna do Mostaru, ale po asi 20km (v Makarský) tuhneme v beznadějné štau.
Nekonečná! Hodiny se přehouply přes poledne, vedro jak v troubě, všichni hlad, žízeň a konec štau v nedohlednu. Volíme tedy únikovou cestu přes hory, kde je sice horší cesta, ale je to to nejlepší řešení. Kousek od Mostaru zapadneme do knajpy a dáváme si vcelku slušné menu (žraso+pivo) v ceně 5E. Mostar profrčíme. Z války je stále plno baráků neopravenejch, roztřílenejch na padrť a hafo turistů u známého, znovupostaveného mostu. Trošku jako na Karlově mostu-plno cetek nebo relikvií z války za horentní sumy pro nablblý turisty z rajchu.

<%image(20070125-IMG_5152.JPG|1024|768|Bosna guys)%>

Odjíždíme směr Dubrovník. Po cestě je zajímavý snad jen to, že nás celníci nijak zvlášť nepruděj. Nedaleko Dubrovníku kupujeme víno a jedem kousek zpět do kempu za údajných 20E netto. Zde probíhá klasický žraso, koupačka v móre a počumování po kolchodících ženskejch. Vojtěch to má nejlepší-před ním se ženy ani nezahalují za plentu sprchy. Vojtěch je ale klasickej loser-nemá brýle proto vidí lautr hovno. Probíhá jemné kalení……….