Festival Hellfest

<%image(20040719-helfenburg.jpg|297|203|Helfenburg)%>

Jednou jsem se takhle zrovínka nudil a říkal si, že bysme mohli někde pořádně zapařit. A v tu mi utkvěl v hlavě jedinečný plán, kousek od naší chalupy je hrad, pracovně se mu říká zřícenina Helfenburk a tam se bude konat ‚Rock & Alternative festival‘ …

Nápad určitě bezva a na hradě se dobře kalí. Jelikož sem velmi vynalézavý, tak jsem zavolal složce Mesi a G.B., ti se toho ujali a naverbovali neuvěřitelné množství lidí. Takže Jepej a Pinďa na straně z bývalé střední a potom kované Modřaňáky, ty zpunktoval GB, tedy Pavla a Jirku. No a byl pátek 21 a všechno šlo jako po másle. První grupa nazvaná Mes se vydala super autem (aspoň to řikali) do Volyně, kde jsme měli bod srazu. Já a GB jsme se díky neuvěřitelné dobrosti německé nejmenované telekomunikační firmy vydali taktéž do Volyně se souputníky z Modřan. Tato dobrosrdečnost se odrazila ve výborném fáru značky Folcwagón, ale ta nejbáječnější věc byla, že firma sponzorovala i hladovou benzínovou nádrž.

Cesta nám pěkně odsejpala a po dálnici jsem jeli pěkně proti předpisům, no něco mezi 130 až 180, to podle toho kolik škodováků a aviatiků předvádělo pokusy o předjetí jiných auto-socek. Po chvíli jsme si řekli, že raději zavoláme skupinu Mes, kde jako jsou (my už jsem byli za Strakonicema). Podle nerozhodnosti a roztřeseného hlasu vůdce Mesiho jsme s GB usoudili, že se ztratili někde uprostřed dálnice a že jsou ve frontě. No tom bylo velmi zvláštní, že na dálnici se dá těžko ztratit (vede furt rovně) a potom to, že kolona před půl hoďkou se rovnala asi 5 autum jedoucích vedle sebe přibližnou rychlostí 120km/h. V tu chvíli nám bylo jasné, že skupina Mes jenom mlží, a že pravděpodobně jedou velmi rychlým autem typu Velorex.

Jak to bylo z druhého pohledu
Sraz v půl páté u Mesiho vůbec Jepeje s Pinďou nevzrušil a dorazily za 5 minut pět. Prej špatně odbočily. ??? a to sem se ještě ptal: „ Víš kudy se ke mně jede? Jóó, dyť sem tam už několikrát byl, sem snad blbej nebo co, to mě máš za ……“ V pět na smíchově bylo celkem nereálný protože byl ucpanej Baranďák.Tam měl být sraz s Vojtěchem. Byl samozřejmě v hospodě. Tak, a skupina Mesi byla kompletní. Pak už jen směr Strakonice. Zdravejch šedesát do kopečka, sto na rovině a sto třicet z kopečka bylo to co šáde dokázala. Neustále hecování řidiče ať tam dá dvojku do kopce se nám jednou splnilo. Největší šou byla když jsme předjížděli náklaďák do kopce. Rychlost předjíždění byla tak velká, že jsme mohli na boku ávie luštit křížovky. No a pak ta kolona, zpochybněná, tam si zase Jepej vyjel do leva aby viděl co se ve předu děje a když byl skoro v levim pruhu tak se kolona zastavila a proti nám jel autobus. Stres řidiče se nedal popsat. Když se jede autem vkuse a pořád se chlastá pivo tak je jedna zastávka za Prahou u pumpy je málo. Tak Dan začal skučet ať zastavíme na chcací. Všichni že se nikomu nechce a když jsme před Volyní zastavily tak takovej úprk z autam se ještě neviděl. Dokonce mě předběhl i Vojtěch. ÚÚÚlevááááá neuvěřitelná pak už jenom Volyně a brutální tempo autem na hrad. Přez přejezd přez koleje jsme jeli běžnejch 60km. Nádhernej jump. Hned sem si vzpoměl jak mi Jepej vyprável jak jel přez podobnej přejezd a vyskočil do vzduchu sedum metrů a letěl deset metrů do dálky a škrtnul jenom zástěrkama – byly v autě prej čtyři. Na hrad jsme přilšli úplně z druhé strany, protože si řidič nenechal poradit a jel tak dlouho kolem kopce až se nám hrad zase začínal vzdalovat, tak jsme auto nechali uprostřed lesa. Dál se jet nemohlo, protože autíčko začalo vařit.

Dorazili jsme do malebné Volyně a co hned upoutalo pozornost hochů z Modřan (ty to neznali, já nebyl samořejmě překvapen) je, že ve Volyni je neuměrné množství chytrých holek. A tak jsme se usadili na náměstí u hospůdky a objednali si od další chytré servírky (ony byly dvě a jedna chyřejší než druhá). Hošani z Modřan jenom poulili oka a já sem byl nucen poslouchat jenom sípání a chroptění, když kolem šla nějaká pěkňoučká holčina. (Malá vsuvka: ti kdož by náhodou nevěděli co znamená chytrá, tak to znamená že dotyčná dívka má až moc pěkný oči) Nejvíce chroptěl GB, a když uviděl jednu malou slečnu (tak 4-5 třída ZŠ), tak jeho extáze dosáhla vrcholu a načež se začal třást, vydávat neopakovatelné zvuky, poulit oční bulvy a žíly mu neuvěřitělně nabobtnaly a zezelenaly. Pak to opadlo, protože vrchní přinesla gambáče a Jiřík se přeorientoval na zlatavý mok. Jak jsme tak dojídali objednané žrádýlko, z tu jasna se ozval ohromný rachot a objevilo se to, spíše TEN vehykl a v něm 4 rozjásáné tváře. Tak jsme se sebrali a odfrčeli do vesnice Čepřovice, kde jsme nechali erárního pasáta. Já jsem nafasoval tunu jídla a pak jsme ještě vyfásli jednu pěknou brandy. A šli jsme. Na hrad je to 3.5 kiláku a batohy začaly poněkud těžknout, a že teda bysme využili dobroty TOHO vehyklu a jako že by pro nás Jepej přijel. No klasika, Mesi se začal vymlouvat, že už sou na hradě, že jim upad vejfuk a že Jepej se na nás může leda vyprdnout. Když jsem jim poradil tak blbou cestu na hrad. Nezbralo ani to, že by řidič Jepej dostal loka tak chutné brandy. No nic, tak jsme šli dál a až jsem dorazili k hradu. Nedaleko hradu stálo TO vozidlo a opravdu, vypadalo daleko hůř než jsme ho viděli naposled ve Volyni. Urvaný přední blatník, propíchnutý kolo (teda rezerva) a výfuk byl tak nechutně znetvořenej, že Jiřík se z toho ublink. Až někdy večer mi Jepej důvěrně (no, až zas tak důvěrný to nebylo) zdělil, že navigátor byl Mesi, a že dorazili k hradu jakousi lesní cestou, která je určená pro traktory a podobná vozidla traktoroidního kalibru nebo spíš bagry vybavené termonukleárním pohonem a pásy pro pohyb v měsíční krajině. Jinak musím podotknout, že k hradu vede krásná asfaltka, a že Jepej už příště nezvolí Mesiho jako hlavního navigátora.

Ještě než jsme se dostali do útrob zříceniny, narazili bodří hošani z modřan na pěknou prekérku. Lístek na jeden den se neprodává a tím pádem jestli chtěj něco vidět tak si musí koupit lístek za 200 kila. V tom Jiříka popadl hurónský smích (dobrá mě taky) a odpotácel se koupit k nejbližšímu stánku budvara. Vtip je v tom, že kluci z modřan tam byli jenom do soboty a my jsme jim v Praze nakukali, že lístek v pohodě koupí na hradě za 130. Takže oni za jeden den zaplatili 2 stovky a my s Jiříkem jsme využili krásy moderní techniky a koupili si lístek v předprodeji za 184. U vstupu se ještě stala jedna kuriozní věc, bodyguardi z agentury nejdříve nevěřícně koukali na naše HI-TECH lístky a pak zavolali jakéhosi Pepu. Pepa chvíli přemitál co s tím, pak volal někam na ústředí a pak jim sdělil, že je to dobrý. Prý to je prodej přes ňáky interfernet nebo co a odpotácel se do nejbližší hajzlokabinky (tady musím podotknout, že sice jsem taky navštívil tento sociální útvar z bakelitu, ale moje příští cesta už vedla do lesa, který se tvářil a hlavně voněl příjemněji) .

Někdy kolem 8 hodiny jsme se usadili na stráni u hlavního pódia a začali se oddávat zvukům Už sme doma a lahodným chutím budvárka. To vím naprosto přesně, jelikož jsem se na tuto výpravu vypravil s deníčkem a poctivě začal zapisovat co se děje. A kapely pomalu odcejpaly a pak nás zaujal Děda Mládek Illegal Band. Zprvu tím, že děda (teda on není tak starej ale spíš je plešatej) se po svém divokém skákání propad zkrze pódium a poté tím že hrál na valchu. To Jiříka začalo okamžitě zajímat a koumal a koumal až zjistil, že zvuk z tohoto lidového nástroje se dá technicky označit za šumovrčení. Pěkně se to rozjelo, v 9.23 přišla skupina Mesi a rozprostřela se kolem nás a tím jsem utvořili útvar. A pivo teklo a teklo, děda Mládek zanotoval osvědčené hity jako Sex Bomb od Toma Jonse a pak jednu francouzskou lidovou. Tím sem byl vyzván, abych překládal, ale šikovně jsem se z toho vykroutil a briskně zdělil, že karibskou francouzštinu nepřekládám, protože tuto jednoduchou fráninu používají jen křováci z kmene Lemekerout. V 22.15 nastopil Vohnout. V deníčku mám poznámenáno, že Mesi měl nějakou důležitou diskuzi s Vojtou, ale už nevím vo co šlo, takže se pokusím dostat vyjádření od obou. A jak začala padat tma, začalo nějak něco páchnout. Všeobecně se ví, že když se stmívá tak pachy nestoupají do oblak, ale že puch se drží při zemi a vytváří jakýsi aromatický oblak v dosahu cca 15 stop od puchu vytvářejícího jedince. Za použití rovnice o 2 neznámých vyšlo že x se rovná Jiřík. Chtě nechtě, po zvalchování jeho zad přiznal barvu – „Uááá, nechte mě, já sem se fakt nemyl 3 týdny, nám neteče voda a tím pádem nám pavouci ve vaně zalátali kouhoutek a špunt a už nikdy nám nepoteče, uááá … chro … nechte mě … pozor dyť mi vylejeto to pivo …“. A bylo to venku, Jiřík seděl zahanbeně opodál, masíroval si kotník a mumlal si pod vlasy, že jsme mu udělali obrovskej puchýř a že asi dostane žloutenku. Zde nastala jakási mezera, protože od 23 hodiny až do 1.45 mám v deníčku mezeru a jenom jednu poznámku „právě sem ze zeblil a začínám tuhnout“. Ale nějak sem se chtěl z toho dostat a živý kapely dohrály a tak jsem se přesunuli na „DJ“ scénu. Tam už se slušně pařilo a tak já s Mesim a občas taky někdo jinej začal metat kozelce na place. Jenom Jiřík seděl nějak zaraženej a po otázce ať de taky, opáčil – „Na to vám seru, tenhle sairait se mi hnusí a nebudu tady šaškovat jak ňáká patnáctka na lunetiky“. To stačilo, dál nemělo ani cenu něco říkat. Ve 2.45 příšel pořadatel, vytrh kabel vod repráku (ten Pepa ze začátku) a řek že už nic nebude, že zvířátka pana krbce taky musí někdy spát a hlavně že ho tlačí poskakující flaša rumu od tohoto dusotu. Ale my jsme byli neoblomní, zůstali a rozpařili macháčka. Modřaňáci nejdřív remcali, že sme sračky a že se o prd sázíme. Pak řekli hlášku noci „My Vás (nás jako socky) porazíme)“. A tak sme sedli a začali. Na jednu stranu to říkám nerad, ale zase na tu druhou … prostě Mesiho osvítil nějaký opilecký bůh Vytuh a Mesi začal vyhrávat. A to tak, že Modřaňáky rozválcoval na cucky. Dokonce Pavel prohrál sázku, že výhodí svoje spodní slip-o-idní prádlo na strom a tam je nechá. Pak už moje poznámky jsou velice chatrné, jedině si vzpomínám na hodinu 3 a 25 minutu. Nějaký místní bodrý hoch hupsnul na Mesiho (asi se mu tolik líbil) a nechtěl z něj vstát. Pak tma … zase tma … pak sem prohrál sázku a musel sem se za tmy šplhat na věž po lešení … tma … lezu dolů … a pak jenom šumění obráceného žaludku, andělíčci mě odnášejí a já tuhnu … Potom někdy (to někdy je opravdu výstižný, protože si pamatuju jenom to, že všude byla tma) jsme se sebrali – modřaňáci, já a Jiřík šli chrápat kilometru pod hrad na louku. Kde spala skupina Mesi nikdo neví, ale kolují informace že dvorní fotoman Vojta přemluvil místního medvěda brtníka, aby je pustil na tu noc do brlohu.

Sobotní ráno začalo pěkně slunečně, což abych přiznal pravdu, pro člověka trpícím kocovinou není to pravé ořechové. A bylo něco kolem 8 hodiny a hošani z Modřan vzali svoje karimatky a odjeli do pryč. Mě bylo tak blbě, že sem se zase pobl… no ale to je u mě klasika, tím pádem není se čemu divit. Kolem 11 se probudil Jiřík. Ze spacáku vylezlo vlasatý monstrum a zamumlalo něco ve smyslu Uééé, bleh, bolí mě bedna. A tak jsme vylezli kopec na hrad kde už sme potkali skupinu Mes. Chytře mě napadlo, že je čas oběda a tudíž by nebylo od věci zajít na oběd do blízké vesnice, vzdálené tak 1.5 kiláku (to sem jim tvrdil). Všichni mi začali blahořečit jakýžeto mám geniální nápad a tak jsme vyrazili. Po asi hodině chůze mi došlo, že 1.5 kiláku je blbost a ve vočích GB, ale i ostatních, jsem posřehl takový divný lesk. Po hafo kilometrech jsme dorazili k putice, jenže jaksi bylo zavřeno. Nápad Vojtěcha, že to dobijem jako starověkej hrad neprošel. Ani Jepej neuspěl s návrhem uspořádat protestní hladovku alá blokáda Temelína. A v tom GB dostal spásný nápad, upravil slámu na hlavě, sundal fusakle, zapálil si Startku a šel na pani hospockou. A opravdu, za pár minut cvakl klíček od branky, v brance bába jako hrom tvářící se jako mílius a za ní zhycovanej Jiřík. Nádhera, všichni si dali nějakou sodu či co, ale Dan a Vojtěch se koukali jak se tam čepuje pivo nejakemu známému štamgastovi. V tom si nás pípař všimnul a prohodil: „ když to mám v ruce nechcete taky?“ No samozřejmě že jo, a byla tam hned fronta. Paráda až na tu kvalitu piva (pivo tam všude točej strakonickej nektar, tak příště pozor). Sice nás za hoďku vykopli, ale mňam. Tak jsme vyrazili zpátky na hrad.

Ve 13.15 už sme seděli na mezi a poslouchli ňáký cajdáky. V tom si Jirka vyndal nohy z bot. A úžas oblétl přítomné člověky. Tak pěstěné nohy nemá snad ani Lucka Bílá, pěkně lakované od středu ven a hrany zpilované pěkně do účka (ti co někdy chodili na nějakou technickou školu určitě ví co je U). Pak boty použil jako držáky na pivo a nazval to Držjiř. Dan ovšem nemohl být pozadu a tak využil druhou botu. Čekáme jenom na -123min. Pak konečně dorazí a musím konstatovat, že je to vopravdu nářez a doporučuji poslechnout si jejich CD. Pak odcházíme pařit macháčka. Bohužel bůh Vytuh asi zase dobře vytuh, protože Mesi zase začal vyhrávat a tak nejprve vyhrál klobásu v ceně Kč 35 a pak to Jiřík pěkně posral. Všichni se ujistili, že Jiřík je fakt pablb, protože hodil 42, ale na Vojtu maskoval, že hodil 43. Samozřejmě Vojta jako vždy podvádí a viděl mu pod prsty, že GB hodil 42 a tím pádem se Jiřík chytá za … nóó … naditou peněženku a jakou starej slouha Medlín odkulhává koupit klobásku pro Mesiho. To odpoledne ještě prohrává co se dá, ale na pečený kuře se už zlákat nenechal. Prohraje jenom, že musí do neděle do půlnoci nosit s sebou kus polena. Jak teda musim poznamenat, tak tuto sázku porušil nejméně 2x. A sem si jist, že poleno nedorazilo s ním do Prahy. No a odpoledne plyne dál, nic zvláštního se neudálo a tak nastal večer. Zabrali jsme 1/5 Dj placu a začali hrát karty. No karty, geniální hru – chaoz (já tomu řikam Makao – Masahora). Zde musim zastavit, protože se k nám přidal jakýsi šupák (prostě byl normálně sjetej) a chtěl si to s náma rozdat. OK, proč ne, karty se rozdaly a on s nima prásknul o zem a řekl „ PAS“ . ????? no v PRŠÍ nás ta hláška trochu zaskočila. No tak se Dan zeptal jestli umí hrát chaoz, odpověď NE, a umíš hrát Prší, odpověď „ NE“. (Pravdou je, že pokud by se ho člověk zeptal jestli má prdel, tak by asi taky odpověděl že NE – člověk dyš se na něj podíval, tak si byl jistej, že ten určitě nespapal pardubickej perník). Tak se hrálo zase jen ve třech, občas se k nám někdo z našich nafařil. Vobčas někdo se odporoučel zapařit (Já&Pivo, Mesi&Já, Já sám). Pak odbyla 11 večerní, slouha Vojta to odtroubil a Mesi se jako špalek sesul na zem.

Jako obvykle mel Dan neuvěřitelnou kliku a proto když dva dohrávali jednu hru půl hodiny, tak si na malinkou chvilinku lehnul na plac a bylo to. A vytuh. A ležel a byl vytuhlej a pak ňákej rozvášněnej mladík (zase, prostě Mesi se v Jížníchčechách líbil) na něj hupsnul a probudil ho. Malátný Mesi vstal, podíval se na nás, jeho skelné oči prozrazovaly, že asi někdy-někde brzo vrhne. Jenže nevrh, a tím pádem nebyla žádná sranda. Jenom to, že sme na něj vylili pivo … Ve 2 hoďky přišel správce Pepa, zase odšmik kabely a řek, že končíme a ať padáme z hradu. A tak sme vypadli. Mesi se rozvalil vedle auta a já s Jirkou sme přesvědčili Jepeje a Vojtu ať dou s náma na louku, že je to jen 5 minut a labužnická travička měkoučká jak peří. Po 15 minutách Vojta začal naříkat a nadávat nám kupodivu neslušnýma slovama. Ale Jirkova přesvědčovací metoda, že jim zahřeje spacák a dokonce, dyž si budou přát, že jim poví pohádku na dobrou noc zabrala. Nakonec svolili a došli na mýtinku. No a šlo se chrápat, ráno bylo jako každý jiný, jenom Vojta se málem utopil v rose a Jiřík si začal stěžovat, že tak bzučící sovy v životě neslyšel a že ho pěkně nakrkly. (Vysv.: sova = vosa)

Cesta domů skupiny Mesi byla děsně chaotická. Napřed Jepej začal organizovat pořádek okolo svého vozu a potom donutil Dana aby šel vyhodit cizí konzervu do popelnice. Fuj. Jedno pivko na probuzení a dost. Sme si řeli, ale potom sme stejně stavili ještě dvakrát, z toho jednou ve výborný hospůdce na srací a žrací. Jepejovi se podařilo zaparkovat až na po osmý. Z toho měli okolní balíci děsnou legraci a se zájmem pozorovali jak to dopadne. Restauračka byla výborná, obsluha taky a ještě lepší pivo. Očividně jsme byli nejhlučnější stůl a tak jsme bavili celou restauraci. O čem jsem se hádali si už nepamatuju, ale uchvátilo nás akvárko stojící opodál a v něm ty ryby co se přicucnou na stěnu akvárka a žerou plankton. Prej čistič či co … Ani se nebudu zmiňovat o tom, jaký to je, když se vám chce příšerně srát a není kde. Eště štěstí že tam byly dva hajzly. Následovala cesta domů a největší hádkou dne bylo, zda je Cukrák nalevo či napravo. Samozřejmě že byl nalevo. To nás motivovalo složit písničku „ Nalevo“ – super song. Jenom Pinďa zpíval napravo, protože se nenechal zmást věží vlevo a tvrdil, že je to blbost, že ho přes noc ukradli a dál ho nedonesli a tak ho nechali na druhy straně dálnice. Ale i tak to ve třech krásně znělo. To nám vydrželo až do Prahy, doma pak už jenom individuální rekonvalescence, Vojtěchovi bylo blbě až do uterý. A dal si příslib, že to pití trochu omezí.

Důkaz byl hned příští víkend, kde jsme to zase rozjeli „ Na půl cesty“ a tam byla šou. Chudinka Vojtěch prohrál, že musí vylézt na lampu (mimochodem to sem vymyslel já) a foto samozřejmě je a bude. Pak se musel dostat po kolenou od stolu až ke dveřím, foto chybí protože sem to posral a nedomačkl spoušť. Sázku dne vyhrál Dan, totiž sme se usnesli, že do příští hospody výherce dané hry se bude nazývat Velký Mach .Tímto se tato sázka stala pravidlem a měl bych být zapsán zlatým písmem na stránkách klubových. No já taky něco prohrál ale jenom žrádlo. Největší sázku, tančení s barovou židlí na hlavě uprostřed hospody se nesplnila, protože nás vyrazili. Tak jsme se přesunuli jinam. Tímto apeluju na Masu Hora, aby tyto pravidla se vyskytli v nejbližšší době na webu a jestli ne, tak budu fakt nasranej. Jiřík G.B. (Geniální Blbec , pro ty co to ještě neví) dostal distanc za výmluvu, že de spát, protože má zlomenou nohu a klobása za ustavičné a nepřetržité sabotování klubových srazů.

Tím je moje reportážní story 03 u konce a festival Hellfest taky.