U Labe

<%image(semafor.jpg|137|222|Šťáva pro semafor)%>

Story 01, Březen 2000.
Naše první výprava se vskutku hvězdnou sestavou. Jiří, Dan, Petr a Vojta jeli probádat neprobádanou krajinu do daleké polobaské nížiny. Skandální odhalení domnělého člena neplavce plavce Vojty plus nervydrásající fotomateriál o jízdě Jiříka na mopedu.

Další obyčejný víkend, ale v něčem je mimořádný. Poprvé se podařilo se sejít (i když ne tak jak se to očekávalo) na naší chatě ve skutku hvězdné sestavě. Já, jakožto vedoucí oddílu jsem dostal na starost skupinu amatérů a holobrádků. Každý z nich měl nějaký hendicap: začneme snad s tím klasicky nejhorším: Kučera – už to jméno je výmluva sama o sobě. Napřed že musí být v práci, to jsem nakonec svojí brilantní výřečností, která je pro mě typická, dohnal tak daleko že od této trapné výmluvy nakonec upustil. Druhá stejně dobrá, kterou sem se dozvěděl až když jsem přijel až k němu ( zde musím zastavit protože se mu podařilo rafinovaným trikem mě vylákat dokonce i s mým autem až k němu domů za město před králikárnu – důvod je zřejmý údajně by to nestih – jak prozíravé lenoch prašivej ) domů a zazvonil, mi bylo řečeno „sem tam do deseti sekund“ – hmmmm dobrý. Po patnácti minutách se dostavil a omluvil se „ musel sem si vystříkat stopanginem jo a kluci já sem tak obětavej a ……….zde bych vyplnil nesmyslné tlachání o ničem vsuvkou o tom jak ho uchvátil můj vůz – poslední model bílé škoda sto dvacet L a pronesl: ty vole sedim ve předu………….moment… eště kecá nesmysly…………jenže ve předu už seděl Boháček, další případ, k tomu se ještě vrátím…………no konečně, už dokecal …………a i když sem nemocnej, tak jedu s váma. Pak promluvil Dan a řekl „ hele nekecej a sedej“ a jelo se. Velký kus léčby bylo, když jsem mu řekl „ na čerňáku koupíme piva“. Druhý pasažér Boháč, ………………………..zde jsem udělal prostor pro vlastní úsudek, měl sraz v 16.30 u nás. Měl mi zavolat z Kačerova že už jede, tak okolo 16.15. Tak si jedu metrem a najednou zvoní telefon 16.00 a z belova přístroje se ozve „ Ahoj tady Petr tak sem tu u vás na zastávce „ já na to „ kde?“ a pak sem už jen slyšel z telefonu „ já tě neslyším………..já tě neslyším „ tak zakřičím tak nahlas na celé metro, až málem zbalim tu holku naproti co zaujalo moje charisma „ já ti zavolám za chvíli „ a z telefonu „ ….já tě neslyším“ no nic. Když jsme dorazili k nám domů tak se pochlubil, že si v batohu nese cihlu. Hm to seš dobrej – posiluješ co? Sem řek. A on „ ne nosím jí jen tak“. I tací jsou mezi námi. No a pak se jelo pro Kučeru. No a poslední pasažér kterého přezdívají Džemeraj Qvaj asi proto že připomíná Plavce se jmenuje Vojta. Ten pro změnu místo toho aby jel s náma a viděl stresy Boháčka (jízda tankem by mohla být pravděpodobně bezpečnější) když mi na jižní spojce chcípnul motor a nešel nastartovat, při nákupu jednoho ferneta a posranýho časopisu chtěla prodavačka po Petrovi Boháčovi občanský průkaz, při nákupu 40 piv Kučera pronesl že je to moc a tak se jich koupilo jen 30 a jak tak na to potom koukal tak poznamenal „ to je fakt málo, to se hovno poblijem“.

Na chatě jsem nemohl kvůli němu chlastat, protože zrovna měl odpolední, tak jel vlakem a měl přijet v 23.30 do Stratova. Tak sem vypil jednu nádherně, fakt nádherně teplou dvoudecku piva ( po zbytku bych se poblil ). Ale to nakonec po dvou hodinách odstání u kamen vybumbal Péťa, se slovy „ta píše“.

<%image(20040511-tn_mashor.jpg|134|192|Po pivku)%>

Pak mě donutily abych je rozdrtil v: Mariáši, Pockeru, Macháčkovi, …….. . Pak si Péťa odhlasoval že se koukneme na Peříčko (sem v tom naprosto nevině, to vše oni), no, erotické hlášky jako, „jogurt na bříšku“ dovedly Petra opravdu na vrchol erotického blaha. S blaženým úsměvem na rtech a ladnou chůzí nastoupil do auta a jelo se na vlak pro Vojtu. Hned na náraží sem stoupnul do louže jako prase ( teď myslím louži ne Petra ) a oba se mi vysmály. Tak tam čekáme až přijede vlak a v tom si Péťa lehnul na koleje a my se začaly sázet kterou část jeho svalnatého těla mu vlak přejede. Petr na to: že vlak přijede za 4 minuty. Neuvěřitelné, ale on přijel, dokonce i za ty čtyři minuty, první věc co se mu podařila od vydloubání holuba z nosu ve čtvrtek. Hned jak Vojta vystoupil tak spustil „ ty idiote prej že tě ten most přes Labe zbudí i kdybys spal a já sem si všim, že sem za nim až když vlak zastavil v další zastávce………..pak nastalo ticho…….Vojta zjistil že má na hlavě sluchátka a v kapse zapnutýho volkmena. No a večer se chlastalo standardně, Boháčkovy hlášky překřičely i Jirkovo chroptění, že ho bolí v krku.

u noc jsem toho opravdu moc nenaspal, v deset sem je všechny zbudil že už je ráno. Do jedenácti se přemejšlelo zda se pude na oběd či chcípnem hlady. Kupodivu to vyhrál oběd. No a do dvanácti se čekalo než Vojta najde ponožky a do jedný než se někdo zvedne z auta a pude otevřít vrata. Hospodu sem musel vybrat já protože mám fakt dobrej vkus. (velká zhůvěřilost nechat Dana něco vybrat) Vybral jsem tu kde sem byl na Mistrovství Světa v ledním hokeji na finále jóóóóóo Saku Kojvu Selene vyližte nám prdele!!! UÁÁÁÁÁÁ …… no nic to už je pryč. Ta flegmatická a blbá vrchní tam byla furt. Jirka obědnal smažák s hranolkama i pro mě a Pěťa – nějakej řízek a Vojťech si vybral svíčkovou. Po zhruba hodině a půl, kdy jsme už vypili piva a já jednu matonku ( trest ze to že sem je tam odvezl autem a trpěl narážky na brutální akceleraci vozu ) nám přinesla vrchní Smažák s bramborama dvakrát, Petrovi ten řízek, no a Vojtovi řekla ať si ho vyhoní a táhne, že todle žrádlo nemá. Vojta odešel na záchod …………ba né zůstal tam a poslal jí pro něco jinýho. Za chvilku tu byla s hotovým jídlem co vypadalo dobře, jenže Vojtěch že to nechce že v tom sou kosti. Nakonec se přec jenom najedl, ale už v běhu protože jsme na něj nečekali a šli do auta. Abych se vrátil k tomu jak Petr krásně stoluje, nakrájel si řízek na jednohubky a pomalu noblesně ho jedl (jenom tiše záviděli ta tlupa hladovců na moje výstavní žrádýlko) . I já sem si pochutnal na hranolkách, stejně jako Jirka.(tak hranoly? spíš to vypadalo jako pěkně kulatý brambory, no nic 🙂 Cesta domů proběhla standardně, nikdo se nepoblil, ani nedržkoval na veliký prostor ve voze, jenom sme se nachvíli zasekli u vrat, to když byl vyzván Jirka aby otevřel, odpověď: „ sem už otvíral ať jde Vojta“ v tom se ozval Vojtěch ať de Petr a ten byl pro změnu hluchej. Tak sem chcípnul motor. Po několika dlouhých minutách mlčení, se někdo zved a šel domů, pak další ale ten když šel okolo brány, tak ho napadlo jí otevřít. Tak přeci sem dojel až na zahradu. Zde musím v této fázi zastavit a říct, že naše chata je situovaná v nádherné krajině a zároveň záplavové oblasti, což zneklidňovalo moje svěřence. Hned jak jsme přišly domů, tak Boháček vytuh ( něco okolo 14.00 ) a nevzbudilo ho ani startování motocyklu světoznámé značky Pionýr s vysokou kubaturou 50 ccm.

<%image(20040511-vojtamoped.jpg|512|357|Vojtěch na mopedu)%>

Mezitím si Jirka nasadil na hlavu helmu, načež se mu zapařilo sklo a začal běhat po zahradě a křičet „Hjůstne Hjůstne, zamlžilo se mi sklo, co mám dělat, nic nevidím, asi se poseru strachy“. Vojtěch byl trošku zklamaný, že sem nevzal tu silnější ( plochodrážní silniční enduro předělaný do stylu Hárlej značky ČZ s královskou kubaturou 175 ccm ), ale když se rozjel a otáčel se okolo vrat, tak nějak, použiju jeho slova: „ sem nějak zazmatkoval“ ………..ééééééé to není výstižný, prostě naférovku vrazil do vrat, až zničil blatník a pak čuměl jak se mu to mohlo stát. Tak sem mu vysvětlil že plyn je na pravém řidítku a ta páčka dole vpravo že je brzda. Musel jsem vybrat plochu kde toho nejmíň zničej. ( interní poznámka: obtížný úkol ). Jelo se na prázdné parkoviště. První jel Jirka. Šlo mu to pěkně. No ono to na jedničku jede vždycky dobře i v padesátce. I z dálky bylo slyšet jak motor prosí, zařaď další rychlost, ale Jirka byl chladný a jako by říkal: to vydržíš alespoň než se zeptám jak se to dělá. Jenže to jsem mu už vštěpoval nejmíň hodinku. Vojta málem zase vjel do Labe. Jako dozorčí nad nimi jsem to neměl opravdu snadné. A to sem udělal tu chybu že jsem jednoho svěřence poslal pro piva.

Vrátil se …….. no sice za půl hodiny, protože údajně zabloudil na těch dvě stě metrech k naší chatě. Pak jsem dostal spásný nápad se fotit. Zajel jsem pro auto a situoval ho do akční pozice. To motivovalo Jirku aby se projel. Nastartoval napoprvé, ale s rozjezdem to bylo horší. Vždycky poskočil o deset čísel a hned mu to chcíplo. Dan to zatím pozoroval klidně z dálky, ale po dvacátém pátém nepodařeném rozjezdu se vymrštil ze své, dosud klidné polohy, a začal ho navigovat: „ ty kreténe blbej to musí bejt brilantní souhra plyn-spojka, idiote“, to Jirku vybičovalo k lepšímu výkonu a poskočil o rekordních dvanáct a půl cm. Tak jsem mu to vytrh z ruky. Jenže to uchcal a nešlo to nastartovat. Rozkaz zněl jasně: ROZTLAČIT. Tak se do toho opřel, motor okamžitě naskočil, ale s Jirkou to ani nehlo a tlačil dál. Po dvou kolečkách okolo parkoviště a jednoho okolo naší chatové oblasti, jsem zabrzdil a sdělil mu že motor už běží a že už dál tlačit nemusí. A pak začala fotící šou. Napřed byly akční fotky před nadupaným motocyklem, k té příležitosti jsem si vzal do ruky hořící cigáro a následně potom jej dal Jirkovi který po něm okamžitě chňapnul a velkými doušky ho nasával.

Hned jak nás to omrzelo, tak jsme začaly s erotickými fotkami ( zde bych se zastavil a poznamenal že v této fázi příběhu ještě vypravěč fotografie neviděl, takže je dost možné že tato pasáž bude posléze vypuštěna ) (naopak fotky dopadly výborně takže by tu někde měli být a pokud ne tak za to může dvorní fotograf) na kapotě akčního automobilu. Profesionální fotograf Vojta Plavec dělal svému řemeslu čest. Nejen že si k té příležitosti umyl nohy, ale začal nás tam navigovat, ty tam a ty si sedni sem, až nás tam pěkně našteloval. Jirka si dokonce musel i vyčistit zuby, což ho dost nasralo, protože porušil sérii dvanácti týdnů v kuse kdy mu páchlo z huby. Jediné co mě dost zklamalo, že vyzněly naprázdno moje nápady, aby se fotily trikové fotky jak Vojta stojí na hladině Labe. Prej do toho nejde, že je to nereálný. Při návratu na ubikaci byly už z dálky slyšet Boháčkovi sparťanský keci. Přišly jsme nevhod, Sparta vedla 3:1. Marně jsem ho lákal do hospy. Nakonec se nám podařilo Petra od obrazovky odtrhnout až krumpáčem. Tři kilometry k nejbližší hospodě utekly jako voda. Jako by nás táhla magická přitažlivost, ale i takové zázraky se dají vysvětlit. Po cestě jsem našel fakt nádhernou škrabošku z kůry, kterou mi Vojta okamžitě zabavil a dal mi ji až v neděli. Po příchodu do hospy se ještě dohrával hokej, takže jsme vyfasovali ty nejlepší místa venku na terase na zmrzlý lavičce. Po obdržení pár narážek na mojí adresu a výběru nejbližší hospody sem navrhl, že každej ukradne svůj půllitr. Pak se někdo slyšitelně posral strachy a Vojta řekl že se bojí. Celkem se dalo očekávat že jsem byl vyslán jako první zjistit zda je uvnitř místo. Jo měl jsem fakt dobrej den, bylo jich tam pět. Petra tento počet malinko zmátl a prones „ dyť jsme jenom čtyři“. (v tomhle spatřuju brutální útok na mé matematickofyzikální sklony z neblahých dob SIŠ) Jirka ho pochválil za dobrý postřeh a zavolali jsme sanitku z bohnic. ( zde musím zastavit protože Bohnice je zároveň Petrův domov, čili by jel domů a my jsme ho ještě potřebovaly )

Hned při vstupu do Hospody Petr koncentroval svůj zrak na televizi a začal skandovat sparťanský hesla. Vzhledem k tomu že se k němu nikdo nepřidal, sem usoudil že ostatní fanděj Litvínovu. Tak sem jen čekal za jak dlouho nám kdo rozbije hubu. Nájezdy se až drasticky protahovaly a k velkému nadšení Petra vyhrála Sparta. Tak se mi podařilo uklidnit situaci a rozdělil jsem karty na mariáš. Chvíli mi trvalo než jsem vysvětlil Jirkovi že kvéčko je to samý jako svršek, ale pak se na to samé zeptal i Petr a po něm i Vojta. ……………. V tuto chvíli sem sáhl po alternativním řešení a zeptal sem se vrchní jestli nemá karty na mariáš. Na jejím výrazu v očích, které prosvítaly přes hustě nanesenou vrstvu makeapu a různého omlazujícího koření, jsem uviděl výraz zmatení. „ Karty na mariáš? To nemám, ale mám na prší“. Ovšem tato odpověď mě nemohla zaskočit, kromě Petra, který řekl „ tak to je v prdeli, to si nezahrajeme“, nasadil jsem výraz zklamání a řekl: „ to nevadí tak alespoň ty“. (a upřeně fixoval svůj zrak na velmi odvážný výstřih) Zrovna když jsem vedl a Petr prohrával, začal švindlovat. Tajně posílal Jirkovi signály že hraje sním, ovšem ne natolik tajně, aby to protihráči neviděli, tedy já. (hmmm, no s tím prohráváním to bylo trochu jinak a Dan jednoduše neunesl, že Petr hraje brilantní partii s Jirkou, do té doby naprosto nevídanou) Odhalil jsem obrovské spiknutí, v jehož čele stál sám boháč Boháč a tajně zařizoval černý obchod s peřinama. Prodával je pod rukou a pod cenou. ( tímto jsem se dostal k jádru věci proč se jmenuje Boháč, na jméno Vojty mám hypotézu: jméno Plavec užívá proto, aby zmátl okolí tím že je plavec, protože ve skutečnosti je neplavec, a ve společnosti plavců by klesl na místo neplavce a to si Plavec, jako neplavec, nemůže dovolit. Důkazy pro hypotézu jsou stále předmětem bádání předních plavců vědců světa ). V takovém stádiu hry nešlo už dále pokračovat, obzvlášť po takovém odhalení. Začal se hrát Macháček a hrálo se a hrálo se, když vtom okolo nás prošel největší tác s utopencema, jaký nebyl viděn na západ od Moskvy dobrých dvacet let. Bylo slyšet jak na zem pleskají kapky slin mých svěřenců. Samozřejmě jsme si museli taky objednat. Všichni měli utopece za 14 kč a jedinej Péťa, protekční kšeftař s peřinama, ho měl za 12 vočí. Ale při placení sem ho stejně zaplatil já. (vypravěč se potichu směje) (já bych se moc nesmál, protože mi ještě dluží 2 kačky za toho utopence).

<%image(20040511-haksny.jpg|480|335|Uplne bos)%>

Na plnění sázek byl čas až po zaplacení. Hned před hospodou se Petr zul, vzal si boty do ruky a šel domů na chatu. Hned si každý všimnul jak má Péťa krásně upravené a opečovávané nohy. Cesta domů některým z nás ubíhala pomalu, teda spíš jen těm co šli bosi. Na mostě Jirka začal chcát na semafor a držkoval: „ jestli mě to probije a budu mrtvej, tak vás zabiju“. Vedoucí oddílu pořídil pár fotografií.

<%image(20040511-semafor.jpg|335|480|CML chčijící na semafor)%>

Vtom se zezadu ozvalo „ už dochčij mě zebou nohy“ a Jirka na to „klid, to musí být precizní práce“. Vojta vytušil situaci a zdejchnul se. Jeho osudem bylo zdolat jednu polovinu stavebního jeřábu. Běžel cestou necestou a já za ním. Až ráno jsem zjistil že sem proběh třiceti centimetry tekutého bahna a moje boty dostaly zajímavý nádech hnědé barvy s kousky cementu. Nic méně jsem ho dostihl až když byl na konstrukci.

<%image(20040511-tn_jerab.jpg|134|192|Vojtěch na jeřábu)%>

Vojtovo počínání mohli sledovat i lidé na druhé straně Labe, protože Vojtěch komentoval každý svůj krok. Asi proto vylezl ten hlídač když slyšel „ do hajzlu tady chybí příčka“ nebo „ Kurva tady je nějaká traverza“, „ jóóó to je výhled, vidím i Hospodu“ , „ kurva kterej kretén mě to zezdola oslňje baterkou“ . Na chvíli jsem se vzdálil (houby, zbaběle vycouval a zpoza chroští sledoval jak si Vojta poradí s nočním hostem) , ale Vojtovi to nevadilo a klidně to vyprávěl tomu hlídači. Až pak slezl dolu a byl na točně dva metry nad zemí, tak mu bylo divný že tam jsme dva. Už mu svitlo a aby zachránil situaci tak začal křičet „ já vocať nemůžu dolu, já netrefim, přineste mi žebřík“. Jenže ten tam byl, asi půl metru od něj. Hlídač byl tak ochotnej, že nás doprovodil až na kraj staveniště a ještě z dálky bylo vidět jak nám mává a svítí na cestu. Petr měl ještě přeběhnout stojící auto, ale vzhledem k ledovým krám na nohou, jsme mu to odpustili. Doma na chatě si Petr setřel rozšlapaný šneky z nohou, omlátil led a výjímečně si umyl nohy.

<%image(20040511-tn_ledkry.jpg|134|192|Odsekávání ker)%>

Už ani nebyl vidět lak na nehtech. Vrcholné číslo večera mělo teprve přijít. Exhibice Vojtěcha okolo chaty. K té příležitosti se všichni shromáždili venku a zaujaly místa na tribuně. Když Vojta přišel, měl na sobě velmi slušivé sametové slipy. Ale i ty šly dolu a vydal se na okružní běh okolo chaty. (a tady je velká smůla, jelikož fotografie se nedochovala, protože mesák měl takovej ten papírovej foťák na jedno použití, znáte ne, a s tim se fakt v noci nedá fotit) Po jednom kolečku, které uběhl, měl na krku cucfleka.

<%image(20040511-vojta.jpg|379|480|Kolečko siláka)%>

Jak to Jirka uviděl, hned se rozběhl taky okolo baráku. Bohužel se potom ukázalo že to byla jen větev kterou Vojta neviděl. Po náročném dni všichni usnuli spánkem spravedlivým. Ráno budíček nebyl, tak sem musel sáhnou po alternativním řešení, plyšovém klaunovi, a švihnul sem ho vedle do pokoje na Jirku. Vojtu zbudil polštář. Ráno nastal čas úklidu. Radši sem se do toho vrhnul sám ……….no spíš je pravda že se na mě vysrali a čuměli jak mi jde práce od ruky. Blatník stihl Vojtěch narovnat dřív než se brácha zeptal proč mu tam odprýskla barva. Snad jediné hry které sem se nezúčastnil, byla o tom kdo pojede semnou ve předu v autě. Jak sem se později dozvěděl, šlo o ten pocit z rychlé jízdy s jakou jsme předjížděli cyklisty. ………….. no co dodat , snad jen to že se převážná část tohoto zakládá na pravdě a překlepy jsou vyhrazeny.

Autor: Nejlepší hráč světa a stále nepřekonaný karbaník Mesák
Dovětky (doplňují text na pravou míru): Masahora

Jeden komentář u “U Labe”

Komentáře jsou uzavřeny.